Kniha M. Odarčenka nabízí pozoruhodnou syntézu jazykových, kulturních a historických vztahů, které po více než tisíc let spojovaly český prostor s východní Evropou, píše historik Jiří Malínský. (casopisargument.cz)
Nedávno zesnulý nakladatel a spoluzakladatel polistopadové kulturní přílohy Práva Salon (v letech 1996–2009 byl jejím editorem) Zdenko Pavelka (1954–2025) vydal jubilující knihu potomka ruských předků Michaila Odarčenka (nar. 1955) 1000 LET S RUŠTNOU / Od kdy, proč a jak jsme se my a svět učili rusky ve svém nakladatelství Novela bohemica. Specifičnost námětu postihuje úvodní motto z básně klasika světové a ruské poezie Fjodora Ivanoviče Ťutčeva z r. 1866: „Rozumu se Rusko vzpírá tu / a metrem prostým nelze měřit: / má zcela zvláštní podstatu – / v to Rusko možno pouze věřit.“ Největší evropský národ i euroasijský stát na pomezí kontinentů asi nejde charakterizovat výstižněji a současně úplněji.
Kdybychom hledali k váze a závažnosti česko (československo)–ruských vztahů srovnatelnou paralelu, vybavila by se nám historie česko–německých a česko–francouzských vztahů. Platí to jak pro jejich závažnost, tak pro jejich význam a časoprostorový rozměr. Rusko–české vztahy nelze zužovat na jejich sentimentalizující rovinu: jsou hlubší a důsažnější. Mnohé tu napovídá dnes zcela opomenutá zásadní v Londýně vydaná kniha prezidenta Edvarda Beneše Úvahy o slovanství / Hlavní problémy slovanské politiky (1944), která tvoří pandán k Masarykově monumentální monografii RUSKO a EVROPA / Studie o duchovních proudech v Rusku (1913), kterou zmiňuje i Odarčenko, zatímco v benešovských souvislostech spíše tápe. (Její analýzu jsem podal v seriálu článků K historii všeslovanských politik I–IX zveřejněných v časopisu !ARGUMENT 25. května až 14. července loňského roku). Jinak řečeno: česká a československá společnost byla v zásadních ohledech vždy navázána na ono pověstné kollárovské československé dubisko.
Odarčenkova kniha slučuje historický a filologický rusistický pohled. Soustřeďuje se především na recepci ruské kultury a jazyka v českém prostředí, současně se však snaží postihnout globální rozměr uplatňování ruského jazyka a paralelně usiluje o mapování českých průniků do ruského prostředí. Nemalým podnětem a v mnohém i vlastním přímým zdrojem je pro Odarčenka jeho životní zkušenost (před listopadem 1989 působil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jejímž je současně absolventem a byl odborným asistentem-pedagogem), vlastní rodinná tradice vycházející z ruského prostředí a pochopitelně velký význam pro něj měly i poznatky a důvěrná sdělení jeho přímých předků i příbuzných (na rusistickém poli pracovala řada jeho příbuzných a v takto získaném poznávacím arzenálu nechyběly v rodinné paměti ani bezprostřední zkušenosti z nedobrovolného pobytu v gulagu).