Historik a slavista Michal Téra, věnující se dlouhodobě dějinám slovanských národů, rozebírá při čtvrtém výročí ukrajinské války vyhlídky budoucího vývoje země i celého regionu. Zejména pak vztahů Evropy s Ruskem, které byly v posledních letech zcela zpřetrhány. (parlamentnilisty.cz)
Když se mluví o konci války na Ukrajině, je jedním z hlavních požadavků, které z ukrajinské strany zaznívají, garance bezpečnosti a území. Jenže celý region, o kterém se bavíme, je velmi pestrý, s nejrůznějšími skupinami, národnostními, konfesními. Jak je tedy dynamika v tomto regionu slučitelná s tím, co si představujeme jako stabilitu ve smyslu moderního mezinárodního práva?
Rozmanitost regionů určitě nemusí být na překážku politické jednotě země a garance jejích hranic. Takto rozmanitá je velká část současných států, ba dokonce ještě více, třeba samotné Rusko. Problémem není rozmanitost, a dokonce ani potenciální konflikty mezi jednotlivými skupinami – to bychom v takovém případě museli dát za pravdu i mnichovské dohodě. Záleží především na politickém systému země, zda je ochoten tuto rozmanitost respektovat a pracovat s ní, a přinejmenším se snažit o to, aby všechny skupiny obyvatel považovaly Ukrajinu za svůj domov.
V tom je asi největší kámen úrazu: jsou současné pozice ukrajinského režimu a ideologie, k níž se oficiálně hlásí, takového charakteru, aby se s ním dokázala ztotožnit většina obyvatelstva, a nachází v něm své místo i většina ne-ukrajinských komunit? To jsou základní otázky.
Bude to letos 35 let ukrajinské samostatnosti a suverenity nad územími, jejichž vazby na Kyjev byly historicky poměrně slabé. Jak na východě, tak na západě. Jak se, podle vašeho názoru, podařilo Ukrajině napojit tato území na svou státnost?
Záleží na regionu. Zcela jistě se s příslušností k Ukrajině nikdy nesmířil Krym a už před ruskou anexí si udržoval zvláštní vztah k Rusku. Také nejzazší východ země měl k ukrajinskému státu ambivalentní vztah, což prohlubovalo srovnání s Ruskem, které se přece jen začalo od počátku století rychleji rozvíjet a kde se začala postupně zlepšovat sociální situace. Odstup od Kyjeva si udržovala tradičně i Podkarpatská Rus.
Nicméně stále tu byl potenciál k tomu, aby se Ukrajina stala jednotným, fungujícím státem a aby se většina obyvatelstva s ní ztotožnila. Mezi Rusy, Ukrajinci a Rusíny nejsou takové rozdíly, že by nemohli žít v jednom státě. A ani mezi nimi nikdy nebyly nějaké hluboké mezietnické konflikty, které by se staly celonárodními traumaty. A dokonce ani prosazování ukrajinštiny jako prvního úředního jazyka v zemi nemuselo vyvolat žádné větší konflikty.
Celý problém spočíval v nefunkčnosti ukrajinského státu jako instituce. Tato nefunkčnost je první a základní příčinou toho, že rozdílné regiony se nepropojily do jednoho celku, s nímž by se ztotožnila většina obyvatel. Když se k této nefunkčnosti po roce 2014 přidala snaha prosadit do státní ideje tradici západoukrajinského šovinismu, muselo to neodvratně vést k dezintegraci.