HISTORIE BEZ HYSTERIE „Rusko má strategický jaderný potenciál na více než 50 000 Hirošim. První salvou může zasáhnout více než 1700 cílů najednou a to jen strategickými zbraněmi. Asi by se několik málo zbraní v tomto počtu na cíle v České republice bez problémů vyšetřilo,“ říká vojenský historik Jiří Fidler. Zrovna mu vychází kniha Putinova triáda o strategických jaderných zbraních Ruské federace. Také se vyjádřil k výzvám náčelníka generálního štábu Karla Řehky „připravit se na možnou válku s jadernou mocností“. (parlamentnilisty.cz)
Právě vám vyšla kniha Putinova triáda, týkající se strategických jaderných zbraní Ruské federace. Pokud se dívám na vaši knižní produkci posledního desetiletí, jde o cimrmanovský „úkrok stranou“ v odborném zájmu. Co vás k napsání této knihy vedlo?
Máte pravdu, že téma opravdu navozuje představu „úkroku stranou“ v mé dosavadní produkci. Jde však o můj návrat na začátek, k první publikaci, na níž jsem se autorsky podílel. Ve druhé polovině 80. let jsem působil jako vyučující na jedné ze tří kateder branné výchovy, jež na českých univerzitách existovaly, přičemž jsem přednášel vojenské dějiny. Jedním z klíčových předmětů byla tehdy „ochrana před zbraněmi hromadného ničení“, přičemž přednášejícím byl jediný docent, jehož jsme na katedře měli, doc. ing. Jan Štěrba, CSc. Ten v roce 1988 připravoval malé skriptum s názvem „Otázky jaderné bezpečnosti“ a nabídl mi zhruba pětinu prostoru ke zpracování vojensko-politických prvků tématu.
V té době byla úspěšně uzavírána americko-sovětská jednání ohledně omezení zbraní hromadného ničení, takže téma docela rezonovalo. Měl jsem možnost v rámci tehdy působícího jednotného systému branné výchovy obyvatelstva (JSBVO) dostat se do knihovny s jinak utajovanými fondy, nacházejícími se v prostoru pražské Lorety, kde jsem čerpal informace například z ročenek The Military Balance a SIPRI Yearbook, jinak samozřejmě nedostupných.
To vám tehdy prošlo?
Nebylo to jednoduché, schvalování na rektorátu bylo poněkud speciální. Šlo o to, že ve skriptu byla uvedena dříve naprosto utajovaná čísla. Například tabulka ohledně počtu strategických jaderných zbraní obou hlavních velmocí v letech 1960, 1965, 1970, 1975, 1980, 1985, případně srovnání konkrétních počtů jaderných nosičů a jaderných hlavic k 1. lednu 1988. V dosti parametrech měli Sověti převahu, což se tenkrát nesmělo říkat.
Měl jsem obrovské štěstí, že na podzim 1988 vyšla menší rusky psaná kniha na podobné téma, kterou navíc bylo možné v Olomouci koupit. Její autoři zcela jistě využili stejnou „západní“ literaturu jako já, protože uvedená čísla (v té sovětské publikaci podrobnější) byla stejná. Když tedy po mně přizvaní „experti“ z ústavu marxismu-leninismu a jakéhosi zvláštního oddělení rektorátu vyjeli, jak si dovoluji poukazovat na „údajnou“ sovětskou vojenskou převahu, nalistoval jsem jim příslušné stránky oné sovětské publikace a bylo vymalováno. Ono malé skriptum na jaře 1989 vyšlo a já měl tehdy svůj první zářez (zatím jen spoluautorský) na publikační pažbě.