Politolog Ladislav Zemánek analyzuje Trumpův zájem o návrat americké armády do Afghánistánu a vysvětluje, proč Tálibán nalezl spojence v čínských komunistech. (casopisargument.cz)
V srpnu 2021 Tálibán s ohromující rychlostí obsadil Kábul, donutil americkou loutkovou vládu k útěku do exilu a uzavřel kapitolu dvacetileté okupace. Pro Afghánce to znamenalo konec brutální éry neustálých dronových útoků, korupce a prázdných slibů o budování demokratické státnosti. Pro Washington – a zejména pro Donalda Trumpa – však Afghánistán zůstává nedořešeným příběhem.
V centru Trumpova obnoveného zájmu stojí letecká základna Bagram – kdysi nervové centrum amerických operací. Odtud Spojené státy prosazovaly svou moc po celé Střední a Jižní Asii, zatímco její vězeňský komplex se stal nechvalně proslulým místem mučení a bezpráví. Pro Afghánce je Bagram symbolem ponížení a okupace. Pro Trumpa ale představuje něco zcela jiného: strategickou základnu proti Číně, páku na Kábul a potenciální bránu k obrovským afghánským nerostným zásobám.
Trump nyní požaduje, aby Tálibán předal Bagram zpět do rukou Washingtonu. Kábul to jednoznačně odmítl, ale Trump reagoval výhružkami a varoval před dalekosáhlými důsledky, pokud se Afghánci nepodvolí. Tato rétorika je výmluvná: i po vojenské porážce vidí Washington v Afghánistánu ne svrchovaný stát, ale figurku na geopolitické šachovnici.
Trumpův obnovený zájem o Bagram není ve skutečnosti ani tak o Afghánistánu jako spíše o Číně. Základna se nachází nedaleko od Sin-ťiangu, kde se nacházejí i čínská jaderná zařízení. Z pohledu Washingtonu by znovuzískání Bagramu poskytlo Spojeným státům vojenskou oporu na čínské západní hranici.
Proto Trump tak akcentuje rostoucí vliv Pekingu v Afghánistánu. Od roku 2021 Čína tiše, ale systematicky rozšiřuje spolupráci s Tálibánem, zatímco Spojené státy zůstaly na vedlejší koleji. Bílý dům doufá, že mu znovuzískání základny poskytne výhodu ve strategii zadržování Pekingu a cestu k návratu do regionu, který v minulosti ovládal.
Takový krok by však nejen destabilizoval Afghánistán, ale vtáhl by celý region zpět do velmocenského soupeření, podkopal obnovu země a poškodil křehké diplomatické postavení Kábulu. Politická realita dneška je však zcela odlišná od situace na začátku milénia. Na rozdíl od předchozích dvou dekád nejsou regionální státy – zejména Čína, Rusko, Írán a Pákistán – ochotny tolerovat obnovení západní vojenské infrastruktury ve svém sousedství.