Politolog Oskar Krejčí se ve své glose pokouší ukázat skutečnou povahu zahraniční politiky Spojených států. (casopisargument.cz)
„Nejde ani tak o to, že liberální demokracie drží na uzdě přirozené lidské sklony k agresivitě a násilí, ale o to, že tyto instinkty od základu změnila a že odstranila příčinu imperialismu.“
Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk (1992)
Jakmile skončila studená válka, roztrhl se pytel s nejrůznějšími teoriemi o demokratickém míru. Vlastně to bylo sympatické, ono nadšené provolávání, že demokracie mezi sebou neválčí… Že demokratická politická kultura přináší z domova rozvinuté, odzkoušené a navyklé metody nenásilného řešení mezistátních sporů a konfliktů… Že při demokratickém uspořádání se státníci musejí zodpovídat veřejnosti, což je vede k větší odpovědnosti než v autoritářských či totalitních režimech… A pak tu přece jsou čísla, která ukazují, že ani v minulosti mezi sebou demokratické státy neválčily.
Lid proti válce
Ukazovat na historických statistikách, že demokracie mezi sebou válčí méně často než režimy autokratické či totalitní, je poněkud nekorektní: ono zas tak moc demokraticky uspořádádaných států v minulosti nebylo. A když byly – jako například demokratické Athény a demokratické Théby –, válčit mezi sebou se nezdráhaly. I dnes představa, že státníci v liberálních demokraciích mají strach z války, protože neúspěch povede k jejich porážce v příštích volbách, je sporná: demokratický státník, který prohrál válku, povětšině odchází do ústraní psát paměti, zatímco poražený autokrat či diktátor může skončit mnohem hůř. A také jsou tu dlouhé řady výzkumů vztahu americké veřejnosti k válkám, především ty, které prováděla agentura Gallup.