Michal Ševčík se ve svém sloupku zamyslel nad tím, proč moralizování v české zahraniční politice pokulhává za reálným vývojem a jednáním velmocí. (casopisargument.cz)
Svět se mění rychleji, než stačíme aktualizovat náš slovník, jímž ho popisujeme. Mocnosti dnes znovu mluví jazykem surovin, území a vlivu, a ani nesnaží předstírat, že jde o něco jiného (třeba o boj proti zlým diktátorům porušujících lidská práva). Donald Trump otevřeně mluví o Venezuele jako o zásobárně ropy, o Grónsku jako o strategickém území a o mezinárodní politice jako o realitní transakci. Cynické? Ano. Ale také neobyčejně upřímné a cenné.
Právě tato upřímnost je pro část české politické havlistické kultury nesnesitelná. Ne proto, že by byla nepravdivá, ale proto, že rozbíjí komfortní a drahou iluzi, v níž jsme si zvykli chápat zahraniční politiku: jako prostor morálních gest, nikoli zájmů. Česká debata o světě totiž stále funguje v režimu dodatečné morálky. Nejprve se někde v centru rozhodne: ve Washingtonu, Bruselu, Moskvě, v alianci silnějších a teprve potom se k tomuto rozhodnutí připojí havlovský jazyk lidských práv, svědomí a boje proti diktátorům. Morálka zde není důvodem jednání, ale jeho zpětně dodaným vysvětlením.