Je všeobecně známo, že ukrajinská krize nevznikla 24.2.2022. Nazrávala postupně od tzv. Oranžové revoluce v letech 2004-5, kdy na Ukrajině, ovládané do té doby postsovětskou ruskojazyčnou nomenklaturní elitou z Donbasu, přešla moc do rukou silně antiruských ukrajinskojazyčných nacionalistů ze západu země. Ti nebyli spokojeni s neutrálním postavením země mezi Ruskem a NATEM, postupně se rozšiřujícím do střední a východní Evropy. Další dekádu byla země zmítána bojem mezi svým východem a západem, mezi těmi, kteří chtěli udržet dobré vztahy s Ruskem a mezi silami, které se od nich chtěli radikálně odstřihnout. (institutvk.cz)
Tohoto vývoje začala využívat neokonská zahraniční politika USA, která se dostávala stále více do střetu se sílícím putinovským Ruskem, kterému se podařilo překonat jelcinovský rozvrat a začalo se opatrně vracet na mezinárodní scénu a nárokovat si postavení velmoci, zpočátku alespoň v postsovětském prostoru. Narůstající rozpory poprvé otevřeně vyjádřil Vladimír Putin ve svém známém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.
Američtí neokoni, kteří až do nástupu Donalda Trumpa kontrolovali americkou zahraniční politiku jak republikánských, tak i demokratických administrativ, však na ruské stížnosti nebrali ohled. Byla to západní Evropa, která Rusko a jeho frustraci brala vážně, chtěla zabránit návratu studené války, a proto volala po realistické a mírové politice. Bylo to Německo a Francie, které na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 zabránily nabídce bezprostředního vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, kterou jim tam byla bohorovná Bushova americká vláda ochotna nabídnout bez ohledu na naléhavá varování prezidenta Putina, který byl na jednání v Bukurešti jako host také pozván.
Ukrajině však přesto byla slíbena perspektiva členství, což mělo pro vývoj v zemi tragické důsledky. Stala se předmětem soupeření velmocí o vliv, což křehkou mnohonárodní a historicky málo sourodou zemi trhalo na kusy a vytvářelo permanentní vnitropolitické konflikty a napětí, k čemuž přispívalo nezakryté vměšování ze zahraničí.
Evropské velmoci byly při tom stále ty zdrženlivější, kterým ležela na srdci situace na kontinentě, neboť profitovaly z rozvoje ekonomických vztahů s Ruskem. Zelená hospodářská politika Německa byla na nich přímo založena. Přesto nedokázaly odolat podpoře masových demonstrací, které vypukly na kyjevském Majdanu po odmítnutí prezidenta Janukovyče podepsat asociační dohodu Ukrajiny s EU.
Tento reprezentant ukrajinského ruského východu, silně zkorumpovaný jako všichni jeho předchůdci i nástupci, je stále líčen jako proruská loutka. Ve skutečnosti to byl hráč, který si byl vědom všech rizik a snažil se lavírovat mezi Ruskem a Západem tak, aby se vyhnul střetům a uchránil samostatnost své země. Byl však prozápadními silami s otevřenou podporou USA a EU protiústavně svržen. Rusko toho využilo a anektovalo Krym a pokusilo se obdobně postupovat na ruskojazyčném východě země.