Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad podivným průběhem i nejasnými důsledky války Izraele a USA proti Íránu. (casopisargument.cz)
Dvanáctidenní válka mezi Izraelem, Íránem a Spojenými státy skončila s tím, že všechny tři strany ohlásily slavné vítězství. Ovšem boje stále ještě dokončují pomocí reklamních agentur. Český občan má situaci ztíženou navíc tím, že v případě Izraele, Ruska a Číny veřejnoprávní strategická komunikace téměř dokonale nahradila zpravodajství.
Takže: kdo vlastně vyhrál?
Nejasná koncovka
Když Izrael zaútočil na Írán, za jeho cíl bylo označeno zničení íránského jaderného programu a odstranění islámského režimu. To první se jevilo jako vojensko-technický problém – variace na vybombardování iráckého jaderného reaktoru izraelským letectvem v červnu 1981 a syrského jaderného reaktoru v září 2007. Jenže některé íránské jaderné centrifugy, na kterých se údajně Íráncům podařilo obohatit 400 kilogramů uranu na úroveň 60 % – tedy vysoko nad úroveň potřebnou pro reaktory určené k výrobě elektrické energie, ale málo na jadernou bombu – byly příliš hluboko ve skalním masivu a izraelské bomby se k nim nedostaly. Pokud jde o změnu režimu, částečná dekapitace – odstranění hlav revolučních gard, armády, zpravodajských služeb, jaderných vědců a podobně – ukázala mimořádnou sílu izraelských zpravodajských služeb, ale ke změně režimu měla daleko. Dá se dokonce říci, že efekt bude opačný: veřejnost se semkla kolem státního vedení. Obdobně jako v roce 2003, kdy slábnoucí vliv islámských duchovních posílil útok armády USA na Irák, tedy přiblížení se amerických vojáků k íránské hranici.
Íránské zpravodajské služby a protivzdušná i protiraketová obrana selhaly, ale po dvou dnech již byly íránské ozbrojené síly schopné útočit raketami a drony na Izrael. Ukázalo se, že také izraelská „železná kopule“ je propustná, zvláště pokud jde o hlavice s téměř hypersonickou rychlostí. Stále trvá íránská schopnost uzavřít Hormuzský průliv, a ohrozit tak důležité dodávky ropy a plynu do Asie a Evropy. Armáda se nezhroutila, což znemožňuje pozemní operace proti zemi s přibližně 85 miliony obyvatel nejen ze strany Izraele, ale i USA. Íránské odvetné údery na americkou vojenskou základnu v Kuvajtu měly, alespoň prozatím, jen reklamní charakter – byly náznakem možností.
Americké bombardování íránských jaderných zařízení mělo neznámé technické důsledky. Podle informací z Washingtonu došlo ke zničení centrifug a laboratoří ukrytých před izraelským letectvem a raketami. Nikdo další to nepotvrdil. Mlčí i seizmické stanice, které by měly výbuchy mimořádně silných bomb ve skalách zaregistrovat. Podle některých družicových snímků bylo ještě před bombardováním z místa zásahu odvezeno několik nákladních aut s něčím – ale ty snímky lze různě antidatovat. V každém případě USA bombardovaly Írán poté, kdy s ním – poněkud překvapivě – zahájily jednání o nové dohodě týkající se íránského jaderného programu. Spojené státy po úderu svých bomb zatlačily na Izrael a Írán, aby zastavily boje. Což se následně stalo. Pravděpodobně i proto, že Izrael i Írán neviděly možnost dosáhnout původně definovaného vítězství. A ve Washingtonu se tváří, že bombardováním byl vyčištěn stůl a nové kolo jednání o nové jaderné dohodě může začít.
Válkou k dohodě
Washington tvrdí, že se mu podařily vytvořit podmínky pro uzavření nové dohody o íránském jaderném programu. Ta první z roku 2015 známá jako Společný komplexní akční plán (JCPOA) zakazovala Íránu obohacovat uran nad úroveň 3,67 %. Tuto smlouvu sice původně USA podepsaly, ovšem v roce 2018, tedy během prvního Trumpova prezidentství, vypověděly. Byla to zvláštní úmluva: odvolávala se na NPT – Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, ovšem k té se hlásil i Teherán; zároveň úmluva JCPOA zakazovala Íránu činnosti, které NPT povoluje.
Dnes Washington hlásí připravenost dohodnout se, ale za předpokladu, že se Írán zřekne jakéhokoliv obohacování uranu – tedy i pro vlastní reaktory v jaderných elektrárnách. Původně nabízelo pomocnou ruku Rusko, které slibovalo dodávky jaderného paliva do Íránu a uskladnění vyhořelého paliva na svém území. Dlužno připomenout, že důležitým prvkem NPT je skutečnost, že úkol kontrolovat plnění této smlouvy připadl Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Zatím jedním z nejdůležitějších výsledků dvanáctidenní války je oficiální rozhodnutí Íránu pozastavit spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, jejíž generální ředitel Rafael Grossi tvrdí, že Írán je schopen obnovit obohacování uranu během několika měsíců.
Nenaplněná smlouva
Íránu lze právem vytýkat jeho odstoupení od spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Nelze zapomínat, že prvním jaderným pokusům KLDR předcházelo odstoupení od smlouvy NPT. Je tu ale ještě několik „drobných“ nesrovnalostí či asymetrií. Především téměř nikomu ze západních politiků, kteří tak rádi kritizují Teherán a jeho jaderný program, nevadí, že Izrael smlouvu NPT nikdy nepodepsal, že nepovoluje inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii – a podle dostupných údajů má 90 jaderných náloží.
Za druhé, Smlouva o nešíření jaderných zbraní je dohodou mezi jadernými a nejadernými státy. Ty nejaderné mají podle NPT právo na mírové využití jaderné energie: podle článku IV však nic v NPT „nesmí být vykládáno tak, aby se to dotýkalo nezadatelného práva všech smluvních stran rozvíjet bez diskriminace a v souladu s články I a II této Smlouvy výzkum, výrobu a využití jaderné energie pro mírové účely“. Tento princip porušovala už dohoda JCPOA, nemluvě o současných požadavcích Washingtonu vůči Teheránu. A pak je tu ještě jeden problém: skupina vlastníků nukleárních zbraní se v článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní zavázala k „zastavení závodů v jaderném zbrojení v blízké budoucnosti a k jadernému odzbrojení… pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou“. Což se, jak známo, neplní – vývoj směřuje přímo opačným směrem. Mezinárodní právo kulhá za situací na reálném či potenciálním bojišti.
Mír, nebo příměří
Dostupné informace nasvědčují tomu, že ve dvanáctidenní válce nevyhrál nikdo. Donald Trump se sice může tvářit jako vítěz, protože boje přestaly v okamžiku, kdy on zavelel k příměří – jenže boje také ustaly ve chvíli, kdy každý někoho někam praštil, čímž se otevřely nedozírné prostory pro mediální agentury. Ani ta válka není to, co bývala. A nejen to: pokračovat dále v bojích by znamenalo eskalaci, v níž žádný zisk by se nevyrovnal ztrátám. Je těžké uplatňovat právo silnějšího, když není jasné, kdo je silnější.
Ani při nejstručnější charakteristice dvanáctidenní války by se nemělo zapomenout, že Evropská unie opět promeškala příležitost hrát konstruktivní roli. Západoevropské země pouze nahradily pokřikování na Trumpa okázalou servilitou v domnění, že jej pochlebováním ovládnou. Roli prostředníka by tak mohlo sehrát Rusko, které komunikuje se všemi válčícími stranami. Ať tak či onak, válka skončila v situaci, se kterou asi nebude zítra spokojen nikdo. Hrozí nebezpečí, že mír bude jen dočasným klidem zbraní, přestávkou mezi válkami. Není snadné nahradit vítězství jedné strany rozumným kompromisem. To pak by ale mohli vyhrát všichni.