Silné zemětřesení o síle 8,8 stupně Richterovy škály, které 30. července zasáhlo oblast u ruské poloostrova Kamčatka, spustilo varování před tsunami napříč celým Tichomořím. (casopisargument.cz)
Od Japonska až po Jižní Ameriku, zde všude může nastat problém. Geologové vysvětlují, jak může jediný otřes vyvolat tak rozsáhlý dopad. Podle odborníků je Kamčatka jednou z nejaktivnějších seismických oblastí na světě. Nachází se na tzv. zóně subdukce, kde se pacifická oceánská deska podsouvá pod euroasijskou kontinentální desku. „Deska se po desetiletí pomalu posouvá, hromadí napětí a pak se náhle uvolní,“ vysvětluje geoložka Anne Replumazová z Institutu věd o Zemi v Grenoblu. Podobný proces stál i za ničivým zemětřesením a tsunami, které v roce 2011 zasáhlo Japonsko. Subdukční zóny jsou dobře zmapované, ale přesné načasování otřesů zatím věda předpovědět neumí. „Obvykle se takto silné otřesy opakují zhruba jednou za století, ale mohou přijít i po padesáti nebo dvaceti letech,“ dodává Replumazová.
Poslední velké zemětřesení v oblasti Kamčatky se odehrálo v roce 1952, což podle ní částečně vysvětluje vysokou sílu letošního otřesu. Rozdíl mezi magnitudou 8,8 a 9,1, jakou měl otřes v Japonsku v roce 2011, je přitom zásadní – Richterova škála je logaritmická a rozdíl pouhých 0,3 bodu znamená několikanásobně větší uvolněnou energii. Když se při zemětřesení uvolní rozsáhlá část subdukční zóny, dochází k vertikálnímu pohybu oceánského dna. Tento náhlý posun rozkmitá vodní masu nad sebou a vytvoří vlny, které se šíří po celé ploše oceánu. Replumaz přirovnává tento jev k hození kamene do vody: „Vlnění se šíří na všechny strany a postupně dorazí až na opačné břehy.“ Cestou se však energie postupně ztrácí. Největší vlny proto ohrožují především oblast poblíž epicentra, zatímco v odlehlejších regionech se jejich síla zmírňuje. Přesto může tsunami dorazit i na vzdálené pobřeží, například v Peru, Ekvádoru či Francouzské Polynésii. Seismické vlny dorazí během sekund, tsunami ale může cestovat oceánem celé hodiny, což umožňuje vydat varování a evakuovat ohrožené oblasti. Země s vyspělými systémy řízení rizik, jako je Japonsko, mohou rovněž dočasně odstavit kritickou infrastrukturu, včetně jaderných elektráren. Proti ničivým účinkům tsunami však nejsou všechny státy stejně chráněny – chybějící pobřežní hráze nebo slabá varovná infrastruktura zvyšují riziko katastrofických ztrát.