Na to, proč se v současném Rusku objevuje severní identita jako alternativa k dosavadnímu euroasijskému vidění, hledá odpovědi analytický esej historičky Veroniky Sušové-Salminen. (casopisargument.cz)
Rusko se dlouho hledalo mezi „Evropou“ a „Eurasií“. Dnes se ale vedle těchto dvou příběhů znovu vrací třetí – představa Ruska jako svébytné severní země. Co znamená nová „severská“ identita, odkud se bere a proč se právě teď stává politicky i geopoliticky užitečnou?
V posledních letech se Rusko rychle mění. Část těchto změn si vynutil konflikt na Ukrajině: stát mobilizuje společnost i ekonomiku a tomu přizpůsobuje pravidla hry, včetně ideologie a národní identity. Zároveň ale probíhají i proměny, které nejsou jen „nařízené shora“ – jsou výsledkem dlouhodobého vývoje ruské společnosti za posledních třicet let.
Po rozpadu SSSR se Rusko silně hlásilo k Evropě, a tedy i k „Západu“. Později ale začalo častěji zdůrazňovat eurasijskou identitu: představu, že je něčím specifickým a že by se nemělo bezvýhradně řídit západní modernitou a přizpůsobovat se evropským modelům. Tyto dvě představy – „jsme Evropa“ versus „jsme Eurasie“ – patří k tradičním tématům ruských debat o tom, kým vlastně Rusko je. První pohled bývá spojovaný se zapadnickou školou myšlení, druhý spíše se slavjanofilstvím. Oba přístupy se promítají i do dnešní politiky a do zahraniční politiky Ruska.
Sever a severskost v ruské mysli
Vedle těchto dvou velkých interpretací se v 19. století objevuje ještě třetí rámec: severskost ruské identity. Myšlenka Ruska jako „severní země“ vznikala už na pozadí sporu mezi zapadnictvím a slavjanofilstvím. Zajímavé je, že jedním z výrazných zastánců severní identity nebyl nikdo jiný než filozof Petr Čaadajev (1794-1856) – jinak radikální zapadnik a pokrokář. Čaadajev se k tématu vracel opakovaně. Napsal například: „Žijeme na východě Evropy, to je pravda, ale nikdy jsme nepatřili k Východu. Východ, to je svoje historie, s námi nemá nic společného.“ Východ Čaadajev chápal jako Orient. Severní identitu pak popsal takto: „Jsme prostě severní národ a co se týče myšlenek i podnebí, jsme velmi vzdáleni od voňavého údolí Kašmíru a posvátných břehů Gangy.“ Ruskou civilizaci zároveň viděl jako zvláštní případ toho, jak se byzantská varianta křesťanství přenesla na sever. Nicméně severskost byla pro Čaadajeva nástrojem kritiky Ruska jako „sirotka lidstva“, kde není nic trvalého a kde (západní) myšlenky nezakořeňují. Sever tak spíše symbolizoval temnotu a chlad, nepatřičnost Ruska ve vztahu k Západu.