V současné geopolitické hře o námořní využití Arktidy drží mnoho trumfů v rukou Rusko a Čína. (casopisargument.cz)
Výrazné klimatické změny v Arktidě jsou viditelné, v poslední době byl zaznamenán nárůst lesních požárů a povodní. Klimatické změny také způsobují, že se Arktické moře otevírá více než kdykoli předtím a poprvé v historii umožňuje pravidelnou komerční plavbu. Arktida se stává lépe splavnou, což vede ke zvýšenému geopolitickému zájmu, píše se v nedávném článku amerického experta na námořní dopravu Kenta Caldera pro Asia Times.
Pokusy o plavbu v této oblasti sahají až do 18. století, ale teprve v roce 2013 se komerčnímu plavidlu podařilo s pomocí ledoborce dokončit cestu z Evropy do Asie. Arktida skrývá obrovské nevyužité zdroje, včetně čtvrtiny světových zásob ropy a zemního plynu a cenných vzácných kovů. Politické a vojenské sázky jsou vysoké také kvůli rostoucímu politickému napětí (zejména mezi Spojenými státy a Ruskem), které z Arktidy činí klíčovou oblast konfliktu v dnešním světě.
Geopolitický význam Grónska ukazují různé historické události, například pokus USA o jeho koupi v roce 1946 či zřízení americké strategické letecké základny v roce 1951. Dokresluje ho i zájem prezidenta Donalda Trumpa o tento ostrov.
Současné mezinárodní konflikty zvyšují konkurenci v Arktidě – na revizi současného stavu rychle vznikajících arktických námořních cest má velký zájem zejména Rusko kvůli své dominanci na arktických pobřežích. Severní mořská cesta se stává splavnou a Rusku nabízí vytoužený přístup k otevřenému moři. Čína rovněž považuje Arktidu za klíčovou pro přístup k energetickým zdrojům a snížení své závislosti na zranitelných námořních trasách ovládaných USA. Zajištěním přístupu do Arktidy by odpadl problém s kontrolu USA nad kritickými úzkými místy (např. Malacký průliv).
Konkurenční boj o arktické zdroje se v průběhu let zintenzivnil, přičemž Rusko aktivně rozšiřuje svou vojenskou přítomnost a nárokuje si významné části dna Arktického oceánu.
Rusko s pomocí Číny těží energetické zdroje podél svých arktických břehů. Před dvěma desítkami let se Rusko snažilo do těžby zapojit i západní nadnárodní společnosti jako Exxon a Shell, ty se ale stáhly z ekonomických důvodů a kvůli sankcím po invazi na Krym v roce 2014.
V roce 2013 Rusko zahájilo energetický projekt Jamal LNG v hodnotě 27 miliard dolarů (čínská společnost CNPC v něm má 20% podíl) a první dodávka zkapalněného zemního plynu byla dokončena v roce 2017. V roce 2018 Rusko zahájilo stavbu projektu Gydan Peninsula Arctic II, opět s čínskou podporou. Investice do těchto projektů se Číně bohatě vyplatí, získává díky nim ropu přes Severní mořskou cestu.
Energetické zdroje Ruska a ekonomický vzestup Asie byly v posledních patnácti letech hnací silou rozvoje Arktidy. Kritické události, jako jsou sankce z roku 2014 a invaze na Ukrajinu v roce 2022, významně změnily geopolitickou situaci a vyostřily rivalitu v regionu. Přistoupením Finska a Švédska k NATO se napětí ještě zvýšilo a Rusko zůstalo navzdory svým významným zájmům v Arktidě izolované. Rusko proto dalo rozvoji Arktidy prioritu a zintenzivnilo jak agresivní kroky, tak spolupráci s Čínou.
V roce 2023 hlídkovaly ruské a čínské námořní síly v blízkosti Aljašky. V červenci 2024 provedly jejich bombardéry společnou operaci v americké identifikační zóně protivzdušné obrany nad Beringovým mořem poblíž Aljašky. V říjnu 2024 provedly ruské a čínské pobřežní stráže svou první společnou hlídku v arktických mořích.
Spojené státy na tyto aktivity reagovaly již v roce 2013 arktickou strategií Obamovy administrativy. V roce 2014 uvalily USA na Krym sankce, které zahrnovaly kontroly pokročilých technologií pro těžbu ropy v ledových vodách. V roce 2024, za Bidenovy administrativy, ministerstvo obrany aktualizovalo strategii tak, aby se zaměřila na Rusko a Čínu jako na primární hrozby.
Navzdory diplomatickým snahám a obavám o životní prostředí se USA důležitými geoekonomickými otázkami Arktidy začínají zabývat. Jak ale autor uvádí, USA se nepodařilo zvýšit kapacitu ledoborců a rozvinout námořní schopnosti k protiútoku proti ruské a čínské expanzi, navíc nemají v Arktidě žádný hluboký přístav. Zatímco Rusko má více než 40 ledoborců, USA v této oblasti nemají žádný aktivní. Nová dohoda s Kanadou a Finskem uzavřená v červenci 2024 si klade za cíl vyřešit situaci v oblasti ledoborců, ale významné mezery v kapacitě amerických ledoborců přetrvávají, což dává Rusku a Číně větší vliv na vývoj v tomto regionu světa.