Fanoušci Netanyahua v posledních hodinách a dnech jistě tleskají a nevadí jim děsivé obrázky trpících dětí a hromady mrtvol v Gaze a jižním Libanonu, kavárenští mudrcové a mudrlanti se naopak křižují a naříkají nad porušováním základních lidských práv, nad pošlapáváním slušnosti, morálky a rozumu a nad opouštěním – všeobecně uznávanými pravidly svázaného – světového řádu. (institutvk.cz)
Trochu komplikovanější to mají ti, kteří vzývají Donalda Trumpa. Ti věřili, že Trump dnešní svět změní, že jím zatřese a přivede k realismu, k „normálním“ poměrům a k odstrčení ideologií na vedlejší kolej. Mýlili se. Zapomněli na americkou domácí politiku. Věřili, že se Trump při svém prvním volebním období poučil a že se ve svém druhém volebním období nenechá pohltit establishmentem „deep state“ a že bude dělat politiku svou, ne politiku jiných.
Deep state se potlačit nedal, i když to určitou dobu vypadalo nadějně. Nedávné vytlačení viceprezidenta Vance na okraj a vzestup neocona Rubia je pro každého, kdo má oči otevřené, rozbřeskem. Dlouho se mi zdálo, že je to osudové jen pro vývoj na Ukrajině, kterou – jak dnes vidíme – Trump víceméně přenechal Macronovi, Merzovi a Starmerovi (a v tomto smyslu i naší bývalé Fialově vládě a našemu dnešnímu prezidentovi), ale v posledních dvou týdnech vidíme, že tentýž posun nastal i na Blízkém východě.
Netanyahuovi se podařilo vlákat Trumpa do zbytečného dobrodružství v Iránu (který pro USA sám o sobě žádnou hrozbou nebyl) a do války, která nebude krátká. Jedná se o více než devadesáti milionovou, v podstatě konsolidovanou zemi. Irán není žádná Grenada, kterou tak mediálně triumfálně úspěšně dobyl Ronald Reagan.