Plukovník není blondýna. Tak pojmenoval svůj nový komentář pro ParlamentníListy.cz sociolog a filozof Jan Keller. Dochází k tomu, že pokud by plukovník Otakar Foltýn za druhé světové války začal před lidmi vykládat, že osvobození je ve skutečnosti okupací, tak by si ho zařadili do kategorie udavačů a spolupracovníků s nacisty.
Úřad strategické komunikace České republiky vedený plukovníkem Otakarem Foltýnem spustil propagandistickou kampaň pod heslem „Okupace není osvobození. Na slovech záleží“. Tvrdí se v ní, že Sovětský svaz nebyl osvoboditel, ale okupant. Ten, kdo by si snad myslel něco jiného, je dezinformátor, šíří historickou lež a slouží ruské propagandě.
Co si o této kampani myslet. Je nesporná pravda, že na slovech skutečně velice záleží. Tak trochu však záleží přece jen i na historických faktech. Aby pochopil také Otakar Foltýn, pokusme se situaci přiměřeně zjednodušit.
Za druhé světové války můžeme naše obyvatelstvo schematicky rozdělit do tří kategorií. Jedna z nich byla zatýkána a odesílána do koncentračních táborů, kde byla postupně fyzicky likvidována. Početně v ní byli nejvíce zastoupeni čeští vlastenci nejrůznější politické orientace a pochopitelně židé. Jen zlomek se jich podařilo Sovětské armádě na jaře 1945 zachránit před plynovými komorami. Představme si, jak plukovník Foltýn těmto vyhublým lidským troskám vysvětluje, že nebyly osvobozeny, ale sprostě okupovány.
Zcela opačnou kategorií byly – užijme zde klidně Foltýnův termín – obyčejné svině, které udávaly své spoluobčany a spolupracovaly s nacisty natolik iniciativně, že to mnohdy ani oni sami nechápali. Těchto lidí nebylo málo a jistě by dnes poplácávali plukovníka s uznáním po ramenou a divili by se, že ještě nebyl jmenován generálem.
Naprostá většina lidí stála mezi oběma kategoriemi. Měli strach, okupaci měli spojenou s hrozbou plynových komor a doufali, že na ně nepřijde řada. Pokud by jim pan plukovník začal vykládat, že osvobození je ve skutečnosti okupací, asi by si ho zařadili do předchozí kategorie a pro jistotu by se před ním z opatrnosti příliš neprojevovali.
Zcela opačnou kategorií byly – užijme zde klidně Foltýnův termín – obyčejné svině, které udávaly své spoluobčany a spolupracovaly s nacisty natolik iniciativně, že to mnohdy ani oni sami nechápali. Těchto lidí nebylo málo a jistě by dnes poplácávali plukovníka s uznáním po ramenou a divili by se, že ještě nebyl jmenován generálem.
Naprostá většina lidí stála mezi oběma kategoriemi. Měli strach, okupaci měli spojenou s hrozbou plynových komor a doufali, že na ně nepřijde řada. Pokud by jim pan plukovník začal vykládat, že osvobození je ve skutečnosti okupací, asi by si ho zařadili do předchozí kategorie a pro jistotu by se před ním z opatrnosti příliš neprojevovali.
Výrok „okupace není osvobození“ má po formální stránce přesně takovou hodnotu jako třeba výrok „plukovník není blondýna“. Už na první pohled to přece vidí každý a nepotřebujeme týmy zbytečně přeplácených vládních expertů, aby nás o tom přesvědčovali. Ve skutečnosti však tento výrok tvrdí něco přesně opačného. Sugeruje, že osvobození je okupace, a k tomu přidává, že každý, kdo by si snad myslel něco jiného, šíří nepřátelskou propagandu a měli bychom si na něj dávat pozor.
Se stejnou logikou bychom mohli tvrdit, že plukovník Foltýn se liší od jisté blondýny pouze svým pohlavím a barvou vlasů. Nejhorší je, že v tomto případě bychom asi měli pravdu.