„Strach jsem tam nezaznamenal. Když jsem letěl do Moskvy, tak jsem si povídal s paní, která se vracela z dovolené v Černé Hoře, kam prý Rusové mohou bez víz. Tvářila se velmi úporně s tím, že Rusové strach nemají,“ řekl pro ParlamentníListy.cz šedesátiletý cestovatel, spisovatel, ale i podnikatel ze Žiliny Pavol Vitek. Přestože se dobře známe a Pavol je kamarád, zachoval jsem formu vykání. Teď se vrátil z asijské části Ruské federace a podělil se s námi o své zážitky. (parlamentnilisty.cz)
Jak jste se nyní do Ruska vlastně dostal?
Momentálně je asi nejlepším spojením do Ruska letět přes turecký Istanbul. Letěl jsem tam z Vídně s přestupem v Moskvě. Je to dražší, ale trvá to zhruba půl dne. Obletíte Ukrajinu, takže přes území Evropské unie a Běloruska. Na Sibiř jsem pak letěl do Něrjungri a vlakem se přemístil do Tyndy v Amurské oblasti.
Rusové žijící v Německu hodně využívají spojení přes Kaliningrad, které je levnější, ale zdlouhavější. Jinak se létá přes Srbsko, Arménii či Gruzii a státy Střední Asie.
Jste asi jediný středoevropský autor, kterého znám, jemuž v Rusku nyní vyšel překlad knihy. Jmenuje se Sibiřské siroty: Bajkalkso-amurská magistrála. Jak je toto možné?
Asi nebudu jediný. Překlad nevyšel v tiskové podobě, ale v elektronické. Slovensky ji lze sehnat na mých stránkách, tedy na https://bookspavol.com. Na tu knihu je také odkaz na stránkách věnovaných padesátému výročí začátku výstavby Bajkalsko-amurské magistrály (BAM), což není úplně přesné, protože počáteční a konečný úsek byly postaveny dříve. Hlavní úsek, který měří více než tři tisíce kilometrů od břehů řeky Leny až po řeku Amur, byl opravdu dobudován před padesáti lety. Oslavy byly celkem významnou událostí v rámci Ruské federace.
Název Sibiřské siroty byl pro Rusy trochu nepochopitelný. Nicméně má dva důvody. Jel jsem tam s částí rodiny, takže jsme si připadali jako sirotci a navíc města na Sibiři po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se taky delší dobu cítila jako sirotci, na které se zapomnělo. Dnes je ale situace jiná.
Jak to na oslavách vypadalo?
Měly charakter, na který si pamatuje má generace z dob socialismu. Byly hlavně věnovány veteránům, kteří BAM stavěli v nesmírně složitých podmínkách. Hlavní oslavy probíhaly ve zmíněném městě Tynda, které je považováno za hlavní město BAM. Přišlo tam mnoho veteránů, někteří byli oblečeni v dobových montérkách, na hrudi měli červené šerpy a množství metálů. Šlo o připomenutí těžkých podmínek, ve kterých BAM stavěli. Všeobecně jsou to i přes vysoký věk lidé, kteří mohou rozdávat nadšení, jsou plní obětavého ducha a srdečnosti. V rámci Ruské federace jde o mnohonárodní skupinu, i když se hovoří o úplně nové národnosti Bamovec.
Odhalili velký památník. Z jedné strany je schematická mapa BAM i s uvedením národů bývalého SSSR, které jednotlivé stanice stavěly, a z druhé komsomolci nasedající v Moskvě do vlaku, kteří pak byli vrtulníkem vysazeni přímo na jednotlivých místech v tajze. Museli si nejdřív posekat stromy, aby si na tom místě mohli postavit stany na přespání. Měl jsem možnost mluvit s autorem památníku, který říkal, že jde o zrcadlo té doby. Myslím si, že to celkem pěkně a správně vyjádřil.
Samozřejmě, že nechyběla ani spanilá jízda historické techniky, která pomáhala stavět BAM. V jejím čele jela československá Tatra 815. To všechno doprovodil velkolepý koncert a ještě velkolepější ohňostroj.
Byl jste tam nyní dva týdny. Společně jsme napsali knihu Bajkal: Slavnoje more. Jak je možné, že jste neviděl „perlu Sibiře“?
Bohužel, letěl jsem severnější cestou. Z Moskvy se totiž ta letecká trasa dotkne pobřeží Severního ledového oceánu a pak se letí do tajgy. A Tynda je od Bajkalu poměrně dost daleko.
Občas se objevily zprávy o tamním separatismu a snahách o větší autonomii Sibiře. Jak tam vypadá běžný život?
Až tak moc se tam toho nezměnilo. V Moskvě jsem nakupoval v prodejně SPAR (Franšízový maloobchodní řetězec s hlavním sídlem v Nizozemsku, jehož prodejny se nacházejí zhruba v padesáti zemích. Pozn. red.). Zboží je tam částečně stejné, jaké seženete v evropských prodejnách SPAR a výrobky s menší dobou trvanlivosti jsou většinou ruské.
Místní často říkají, že je sankce motivovaly k tomu, aby si začali větší část potravin produkovat sami. Třeba Coca-Colu ale v Rusku neseženete, protože z tamního trhu odešla, ale mají tam vlastní náhradu. Nicméně produkty jako tyčinky Mars, Bounty a další si tam člověk normálně koupí. Také je v tamních prodejnách široký výběr alkoholu od francouzských koňaků přes skotskou whiskey až po španělská vína. Také německé i české pivo. Jestli ho tam vyrábějí anebo dovážejí, nevím. Žádný nedostatek potravin jsem tam nezaznamenal a sortiment je velmi podobný, jako v Evropě. Zásobování funguje, fronty se netvoří.
Jak to v tamních obchodech vypadá cenově?
Na to jsem se až tak moc nezaměřil, ale obecně lze říct, že ceny běžného zboží jsou tam nižší než u nás. To je celkem logické, protože tamní příjmy běžných lidí jsou nižší než v Evropské unii. Důchodkyně, co jsem s ní letěl, která se snažila dostat za dcerou do Itálie, mi řekla, že důchod běžného Rusa je kolem 120 euro, tedy kolem 3000 českých korun. Právě ona si pochvalovala, že má dost slušnou penzi, protože bere kolem 300 euro, tedy více než 7 500 korun. A tomu jsou přizpůsobené i ceny, takže se tam z našeho pohledu může zdát lacino.
Co vám ohledně prezidenta Vladimira Putina a války na Ukrajině říkali místní?
Snažil jsem se na to ptát. Střetl jsem se se sociálně dost širokým spektrem obyvatelstva. S „děžurnými“ z vlaků, železničáři, učitelem, prodejcem suvenýrů, turistickou průvodkyní, hoteliéry a tak dále. Mám dojem, že zatím ekonomicky nevnímají nějaké důsledky války. Jeden železničář mi řekl, že Putin připravil zemi na válku. Ruská federace tedy žije dva paralelní životy. Jeden vojenský, druhý běžný a zatím obyčejní obyvatelé nevnímají nějaké známky nedostatku.
Diskusi o tématu padlých vojáků se tam raději vyhýbali. Ve Vladivostoku jsem byl na hřbitově československých legionářů a shodou okolností jen pár metrů od něj je i hřbitov padlých v aktuálním konfliktu na Ukrajině. Je to důstojné, ale smutné místo. Je tam pochováno moc mladých mužů.
Občas se v evropských médiích objeví zprávy, že byl narušen chod hlavní železniční tepny Sibiře, tedy Transsibiřské magistrály. Jak je to tam vnímáno?
Strach jsem tam nezaznamenal. Když jsem letěl do Moskvy, tak jsem si povídal s paní, která se vracela z dovolené v Černé Hoře, kam prý Rusové mohou bez víz. Tvářila se velmi úporně s tím, že Rusové strach nemají.
Nicméně jsem zaznamenal zvýšená bezpečnostní opatření po celém Rusku. V každé větší stanici na železnici procházíte přes bezpečnostní rámy a zavazadla přes rentgen, ale to bylo víceméně i kdysi. V Tyndě bylo při oslavách hodně ozbrojených složek. Pohybovaly se tam policistky se psy, kteří byli cvičení na vyhledávání výbušnin. Dokonce byli během přehlídky historické techniky na střechách odstřelovači. Mají tam zvýšená bezpečností opatření, ale obyvatelstvo to vnímá pozitivně.
Jak se na Sibiři a ruském Dálném východě projevuje současné přimknutí Ruska k Číně a Severní Koreji?
Třeba ve Vladivostoku mi řekla v obchodě se suvenýry prodavačka, že jsem po půl roce prvním Evropanem, který tam přišel. Mezi tím tam byl prý nějaký „bludný Holanďan“, ale toho nepočítala. Byla z toho velmi nadšená. Nicméně je třeba říct, že se ve Vladivostoku odehrává tsunami čínských turistů. Vozí tam peníze a jsou na ně připravení. Prý jsou hluční a nekulturní, ale za poslední léta, protože doma dostávají letáky, jak se dobře chovat v cizině, zaznamenali spíše pozitivní vývoj.
Zaujalo mě, že jsem v informačních kancelářích na Dálném východě objevil propagační materiály zvoucí Rusy na poznávací zájezdy do Severní Koreje. Sami Rusové si uvědomili, že asijská část jejich země je velmi krásná a turisticky dost žádaná destinace. Třeba Kamčatka, Bajkal, Altaj a tak dále. Tamní turistický ruch prý celkem významně pomáhá ruskému hospodářství. Navíc Rusové začali cestovat po vlastní zemi a utrácejí doma.
Chcete o tom napsat knihu. Neobáváte se, že se z ní při dnešním stavu v Evropské unii a vypjaté rusofobii stane ležák?
Nevím. Myslím si, že bychom si měli zachovat zdravý rozum a rozlišovat mezi politikou a běžným životem. S politiky jsem nekomunikoval, ale bavil jsem se s běžnými lidmi. Snažil jsem s nimi hovořit i o tématech, která nás všechny znepokojují. A je třeba říct, že prezident Putin se těší velké podpoře obyčejných Rusů.
Pocity z té cesty mám velmi smíšené. Sám víš, Janko, že když jsme tam cestovali, tak jsme byli vnímáni jako občané přátelských národů či států. Češi, Slováci a dokonce i Poláci tam byli bráni velmi dobře. Všichni byli zvědaví na naše názory a pocity, ale nyní jsem cítil opatrnost.
Izolacionismus od sebe lidi vzdaluje a podporuje černobílé vnímání světa. Mé životní zkušenosti mi radí, abych vnímal co nejvíc barev a různorodost světa. Černobílá propaganda podporuje vytváření příkopů a zdí mezi lidmi a národy, což vede k mnoha nešťastným nedorozuměním.