Před dvěma lety spatřila světlo světa iniciativa Mír a spravedlnost, pod kterou byli podepsáni expředseda Zelených Matěj Stropnický, exministr zahraničí Jan Kavan a imunolog Václav Hořejší. Již tehdy volali po dosažení míru na Ukrajině a vítají, že se k nim dnes přidávají další osobnosti. Přesto si neodpustili pár kritických poznámek. „Jakkoliv vítáme všechny opravdové podporovatele míru, nelze přejít licoměrnost, s níž najednou začínají téměř všichni tvrdit, že jsou pro mír.“ (parlamentnilisty.cz)
Mír a spravedlnost po dvou letech
I.
Od naší výzvy Mír a spravedlnost uplynuly dva roky. Před rokem touto dobou šlo o
zamrzlý konflikt bez výhledu na novou ukrajinskou ofenzivu, ale dosud s funkční
obrannou linií. Od jejího protržení ve městě Avdijivka loni v únoru se však situace
války změnila v neprospěch ukrajinské armády: od té doby ruská armáda
postupuje takřka soustavně na západ země a ukrajinská obrana ji pouze brzdí, aniž ji
dokáže zastavit, natož zatlačit zpět. Jenom během září loňského roku zabrala ruská
armáda více ukrajinského území než za celý rok 2023. Vojenský obrat ve válce
nepředpokládají už ani největší optimisté bez ohledu na spektakulární ukrajinský zábor
části vlastního ruského území Kurské oblasti.
II.
Během posledního roku se zároveň pod vlivem kampaně a zejména výsledku
amerických prezidentských voleb začaly objevovat z ruské i ukrajinské strany
náznaky ochoty k budoucím jednáním, jakkoli jsou předběžné podmínky obou stran
zatím zcela neslučitelné. Těmi hlavními je z ruské strany odmítnutí vstupu Ukrajiny
do NATO a vlivem vývoje na frontě též uznání nové územní reality, hlavní
podmínkou z ukrajinské strany je odchod ruských vojsk ze všech dosud dobytých území.
Ani od jedné země to nejsou podmínky splnitelné před uzavřením příměří: o všech je třeba
jednat teprve po zmrazení bojů na linii, kde se fronta právě nachází. To je příměří,
které podporují ti, kdo si skutečně přejí mír.
III.
Jakkoliv vítáme všechny opravdové podporovatele míru, nelze přejít licoměrnost, s níž
najednou začínají téměř všichni tvrdit, že jsou pro mír. Ba co víc, že pro něj byli od
začátku, protože každý je přece pro mír. Nebyli jste pro mír, pokrytci, chtěli jste
vyhrát, ale vidíte, že to nelze. Když pomineme českou vládu, snad posledním, kdo
nevidí, že vojensky tuto válku vyhrát není možné, je Evropská unie. Pokud jsme původně
vkládali do zprostředkování EU v této válce jakékoli naděje, byli jsme to v této věci
my, kdo se zcela mýlil. EU se podporou válečného řešení konfliktu na Ukrajině
namísto razantního zprostředkování příměří a míru dopustila osudové chyby, která ji na
dlouhé roky připravila o diplomatickou prestiž ve světě a o ekonomickou prosperitu
doma. To obojí, aniž pomohla Ukrajincům, zato však za vysokou cenu pro vlastní
obyvatelstvo. To samé platí i pro hanebnou úlohu vlády ČR.
IV.
Naše naděje se během loňského roku, zejména po volbách do Evropského parlamentu
a ustavení staronové Evropské komise, postupně proto přestaly upínat k české vládě a
vládám zemí EU. Namísto toho jsme se slovenskou mírovou iniciativou Zjednotení za
mier vytvořili mírový návrh, jehož podstatou je okamžité bezpodmínečné příměří a
zahájení mírových jednání o stažení vojsk i budoucím osudu dnes dobytých území.
Jako místo konání mírové konference jsme v něm navrhli Bratislavu. Podařilo se nám
jej prostřednictvím Výboru předsedů Valného shromáždění OSN a slovenského
premiéra doručit americkému i ruskému prezidentovi. Nemá smysl zastírat, že jsou to
oni, kdo rozhodne, kdy a jak válka na Ukrajině skončí. Čím déle však bude trvat, tím
pravděpodobnější je, že skončí Mnichovem naruby: Ukrajina zůstane sama nikoli na
začátku, ale na konci konfliktu, v němž měla morální i vojenskou podporu nemalé
části světa, ale nedokázala začít včas vyjednávat. Dějiny se nikdy neopakují doslovně.
V.
S obavami sledujeme, že linie střetu „druhé studené války“ nevedou jen ukrajinským
bojištěm, jakkoli je nejkrvavější. Ideově podobné boje svádějí i Rumunsko, Moldávie,
Gruzie nebo samotné Slovensko. Jakkoli vnímáme pozitivně rétoriku nového
amerického prezidenta ve vztahu k válce na Ukrajině, nemůžeme kromě jeho
bezprecedentních výroků na adresu Panamy, Kanady nebo Grónska pominout, že jeho
velmocenskou doktrínou je „mír silou“. To je zvlášť nebezpečné v kontextu jeho apelů
na zvýšení zbrojení států NATO ze současných dvou až na pět procent HDP. Oproti němu
vnímáme naopak stále větší potřebu „míru skrze dialog“. Součástí tohoto dialogu má
podle nás být jak to, že Rusko musí znát své hranice, tak i to, že své hranice musejí
znát i Spojené státy a EU.
VI.
Příznivě vnímáme, že se souběžně i mimořádně krvavý konflikt na Blízkém východě
posunul k vyhlášení příměří, které má podporu odešlého i nastoupivšího amerického
prezidenta. Ve dvou fázích postupně dochází k výměně vězněných Palestinců za zajaté
Izraelce, stažení izraelské armády z části Gazy a propuštění kamionů s humanitární
pomocí. Třetí fáze zahrnující sjednání míru, obnovy Gazy a uskutečnění dvoustátního
řešení je však dosud v nedohlednu.
Protože jsme svůj mírový návrh již předložili, je náš letošní apel formulován spíš jako „poučení z krizového vývoje“. Požadujeme v zájmu deeskalace mezinárodní situace:
1. návrat k principům a pravidlům mezinárodního práva,
2. konec vměšování států a nadstátních celků do vojenského, politického i
ekonomického vývoje jiných zemí,
3. namísto „míru silou“ mír dialogem,
4. bezpečnost založenou ne na závodech ve zbrojení, ale na kontrolovaném a
sjednaném odzbrojování soupeřících sil.
Petiční výbor iniciativy Mír a spravedlnost:
Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., Jan Kavan, PhDr. Matěj Stropnický (předseda)