Téma cenzury vzbuzuje v poslední době obrovskou pozornost. Hlavně pozornost politické opozice. Pochopitelně. Když někdo cenzuruje vás, vadím vám to víc, než když vy cenzurujete toho druhého. (petrhampl.com)
Důvodem zájmu je ale také rozpor mezi všudypřítomnou cenzurou zasahující vše od velkých médií až po vyjádření poslední uklízečky na sociální síti, a tím, že v paměti je dosud dřívější fáze režimu, kdy se tvrdilo, že cenzura je nepřípustná. Rozpor je obrovský.
Vedle toho ale panuje neporozumění ohledně významu cenzury. Zcela jistě platí, že cenzura je jedním z nástrojů vládnutí. Vládnoucí skupina říká „tohle je oficiální verze reality.“
Vedle toho se ale můžeme setkat s názorem, že cenzura je to, co nám brání poznat pravdu. To je hluboký omyl. K tomu, abychom mohli dospět ke správnému (pravdivému úsudku) potřebujeme:
- Přístup k informacím
- Schopnost roztřídit je a sestavit z nich rozumný obraz světa. Zkrátka vyznat se v nich.
To druhé je nesrovnatelně těžší a nesrovnatelně důležitější. V tuto chvíli není žádná cenzura dokonalá. I ten nejhorlivější přívrženec premiéra Fialy má základní představu, co se asi tak dočte na Protiproudu (a někdy se s tím setkal) a ten nejhorlivější odpůrce má základní povědomí o tom, co se říká v České televizi. Rozdíl je v tom, že ty informace z druhé strany nebere vážně. A zase jsme u toho vyhodnocování.
Proto se na Jungmannově národní akademii věnujeme obojímu.
Semináře o cenzuře a mediální manipulaci vedou Petr Žantovský a Petr Drulák.
Vedle toho ale každý potřebuje schopnost ty informace vyhodnotit. Poznat, jak se věci mají. Hodně naivní lidé mají pocit, že se s těmi správnými schopnostmi narodili, případně, že stačí nebýt zkorumpovaný.
Tyhle lidi vyvedeme z omylu hned na začátku příslušného semináře. Úvodní část věnujeme zjištěním nedávno zesnulého profesora Kahnemana (jediný psycholog oceněný Nobelovou cenou) o tom, jak funguje mozek. Jak Kahneman zjistil, v životě narážíme na spoustu problémů, které by vyžadovaly důkladnou analýzu, hodiny přemýšlení, srovnávání různých výkladů atd. To by nás zdržovalo, bralo nám energii a ty věci většinou nejsou pro náš život tak důležité. Nevědomá část našeho mozku nám tedy podstrčí nějaké zjednodušené naivní řešení (často zcela mylné) a přesvědčí vědomou část našeho mozku, že je to výsledek analýzy. Jsme spokojeni a to, že máme úplně mylný názor na izraelsko-iránský konflikt nebo přistání Američanů na Měsíci, to nás v životě nijak nepoškodí. Popravdě, většinou by nás víc poškodilo, kdybychom měli jiný názor než naši nejlepší přátelé. Politika či publicistu by zase poškodilo mít jiný názor než voliči nebo čtenáři.
Experimenty ukazují, že tenhle jev (nevědomé nahrazování analýzy povrchními názory založenými na dojmech) se týká i vysoce inteligentních lidí, včetně studentů Harvardovy univerzity, ředitelů největších investičních fondů, vědců apod.
Jedním z takových problémů je náhodnost. Lidský mozek nesnáší představu náhodnosti, což je – podle evolučních psychologů – dědictví z dob, kdy člověk mohl každou chvíli přijít o život. Pokud tedy kupříkladu různé zvuky z lesa vyhodnotí jako náhodu, možná přehlédne hrozící nebezpečí. Pokud je vyhodnotí tak, že ukazují, že se děje něco velmi neblahého a pokud mozek vybere ze všech možností tu úplně nejhorší, bude člověk sice paranoidní (většinou tam opravdu žádný tygr nečíhá), ale až se to riziko jednou naplní, pak nebude sežrán.
Jenže co je vhodné pro život v pralese plném šelem, to nemusí být vhodné pro analytické vyhodnocování skutečností o životě v 21. století.
Nebo jiný příklad. Názory založené na faktech. Během semináře ukážeme, že nic takového neexistuje a existovat nemůže. Fakta nemluví a fakta nevytvářejí názory. Je to náš mozek, kdo z jednotlivých faktů sestavuje obraz reality. Těmi fakty je samozřejmě inspirován, ale vždy je zároveň veden předchozími domněnkami, dosavadními názory, návyky, reakcí okolí apod.
Další část semináře věnujeme možnostem, jak se tomu vyhnout. Když už nás něco opravdu hodně zajímá, můžeme aplikovat určité postupy, jak seřadit myšlenky, seřadit fakta, porovnat je a jak se k něčemu dobrat. Těmi metodami se zabývá analytická filosofie a teorie vědy. Jsou detailně popsané a vyzkoušené při řešení tisíců a tisíců problémů. A překvapivě jednoduché. Neumožní dobrat se nějaké nezpochybnitelné pravdy, ale umožní nezpochybnitelně vyloučit některé omyly. A co je podstatné, i tyhle metody jsou neustále prověřovány a zkoumány.
Jako speciální příklad, jak se dá pracovat s realitou, ukazuje pan docent Valenčík teorii her. Vysvětlí její základy a ukáže, jak ji aplikovat při analýze konkrétních situací.
Závěr semináře pak zpravidla věnujeme prognostickým technikám a nejčastějším omylům kolem statistiky, resp. tomu, že ze statistických dat často nevyplývá to, co jim přisuzujeme.
Zkrátka, jeden den, který by měl člověka posunout tak, aby dokázal uvažovat o složitých společenských problémech přesněji a s vyšší mírou spolehlivosti než drtivá většina analytiků, poradců a dalších profesionálů ovlivňujících politická rozhodnutí (o ministrech nemluvě).
Na začátek září jsme vypsali čtvrtý běh tohoto semináře. Všechny předchozí byly plně vyprodané. Podrobné informace najdete na stránce Jungmannovy národní akademie.