Pavel Kalvach píše, že údělem posledních čtyř let byly spoutané myšlenky, zablokovaná výměna názorů, letargie, somnolence a papouškování. (casopisargument.cz)
Je to takový nový pocit. Začnete nemoderní kabát svlékat, a najednou náhlý pocit chladu. Kožní termoreceptory zachytí změnu teploty a neodkladně ji sdělují cestou míšní dráhy vzhůru do mozku; až ji zachytí senzorický závit temenního laloku. Brrr! To je ale změna. Kde mám ten nový kabát? Rychle sem s ním, ať to mám za sebou!
Bude ten nový kabát sedět? Je pro novou dobu akurátní? Plno starostí, to je pravda. To důležitější je však: Je to příležitost? Takový průvan! Až se mi honí myšlenky hlavou, která vlastně bije? Celou dobu nic takového nebylo zapotřebí.
Je tu perestrojka! „Gorbačov“ již zase hlásí, že je možná glasnosť. Takže myslet? To je příkaz doby? Sice velmi únavné, ale zajímavé. Je tu nové divadlo. V Rijádu řeší smír opravdové strany konfliktu. Někteří lidé si mysleli, že bojuje Ukrajina s Ruskem, ale teď, u jednacího stolu se jim nabízí zjištění, kdo vlastně se to tu řeže. Že na to byli použiti ukrajinští rekruti, to je vedlejší věcí. Rozhodující jsou generálové. Ti se nebrodí v zákopech, ti chladnokrevně kalkulují. Kolik vojenských základen kam rozmístit, kam až si to soupeř nechá líbit. Vždyť mít jich po světě 800, to ještě neznamená, že by všichni všude poslouchali na slovo.
Najednou zima, než se přeskočí z kabátu do kabátu! Koho teď vlastně respektovat? Senilní zločinec opustil úřad, bude možná stíhán. Nesveze se s ním i jeho celé komonstvo? Ministři válek, kteří si k němu jezdili pro noty, dokonce i ministryně, teď nebudou mít jistotu, že jsou ty noty sladěné. G dur se náhle mění na F mol. Charta OSN zakazovala dodávat zbraně do válečného konfliktu. My jsme si z toho mohli donedávna dělat legraci. Že by teď už ne? European leaders měli své instrukce pro sebevražedné sankce. Najednou by mohla být slabomyslnost zavrženíhodná? Kam až smí pravda vyhřezat z naší bažiny, aniž by se to stalo nebezpečným? Tak pozor s tím průvanem, abychom to nepřehnali! Můžeme se zamýšlet nad kauzou Vrbětice: co vlastně zjistila naše komise během pětiletého vyšetřování? Nebo to ještě vězí pod romantickou legendou o dvou spiklencích podle západní rozvědky? Budeme se to moci dovědět? Troufne si European leader zkoumat explozi plynovodu Nord Stream? Mohlo by se stát podstatným, kdo odřízl Evropě laciné energie? Kam až nám povolí nová administrativa rozpoutávat myšlenky zvědavých čiperů? Chytí se na to i televize, tolik cvičená v pokrytectví, tolik svázaná ve svých selekcích? Najednou se toho na světě děje tolik, že televize neví, co dřív zatajovat.
Myšlenky spoutané, uvažování potlačené, veřejná směna názorů zablokovaná, letargie, somnolence, papouškování, to byl náš úděl posledních čtyř let. Mnozí jej již přijali definitivně. Zkrotli, opouzdřili se, řekli si, že věřit prostomyslným pohádkám o agresorovi a jeho oběti je praktičtější než si troufat na nějaké samostatné myšlení. Mnozí se dokonce ztotožnili, či dokonce stali vášnivými. Vykročili si na Staroměstské náměstí, dát svým „názorům“ zvuk a směr. První signální soustavy jejich obzorů brojí proti nepříteli. Ale kterému? Chtějí dobýt Rusko a zmocnit se jeho území? Slyšeli, že je to hnízdo všeho světového zla. Alespoň tak jim to říkali! Ale co když to teď přestává být pravdou? Co potom? Nebo se mají vzepřít novému průvanu z Ameriky?
Co když má zeměkoule ještě jiné zóny, než oválnou pracovnu s jejími supernázory? Co když má svět radostné kontinenty, kde se buduje, pracuje, raduje, tančí a zpívá? Slyšeli jsme někdy z naší televize, kde a jak, a jak je to příkladné? Teď, kdy se zamlžilo, kterému spojenci se vlastně slouží, nastal velmi blahodárný průvan. Mnohým lidem nezbude, než si udělat vlastní názor – a to na základě informací, dosud nedostupných. Prý je nové jaro 1968! Možná, že i zkamenělý blok evropských lídrů se rozdrolí a myšlení bude moci zase o krůček postoupit. Jak krásné!