Politolog Oskar Krejčí ve své glose zvažuje, zda pojetí Evropské unie jako mírové organizace není chybné a zda se lze vyhnout její militarizaci. (casopisargument.cz)
Psal se rok 2012, když Evropská unie obdržela Nobelovu cenu míru. Norský výbor udělující tyto ceny své rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné tvrzením, že „stabilizační úloha EU pomohla při přeměně většiny Evropy z kontinentu zmítaného válkami na kontinent míru“. Chtělo by se říci „Kde jsou ty časy…“ Jenže problém je širší. Je totiž otázkou, zda někdy byla Evropská unie oním mírotvorným faktorem, za který bývá vydávána.
Evropská integrace
Nobelovu cenu obdržela Evropská unie v době, kdy se o ní v teorii hovořilo jako o „postmoderní mezinárodní organizaci“, jež se dokázala vymanit z geopolitických zákonitostí. Na první pohled tomu tak je: její prvopočátky jsou spojeny se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (1952) a Evropského společenství atomové energie (1957) – dvou organizací, které podřídily mezinárodní kontrole sektory klíčové pro militarismus. To se týkalo především Německa a Francie. Jenže jsou tu problémy, které tato vize postmoderní Evropy nevidí.
Především Evropská unie vznikla v atmosféře studenoválečnického bipolárního myšlení. Její postupné formování nelze vnímat odděleně od integrace Západu v její plné šíři. (Západo)evropská integrace od samého počátku probíhala po dvou liniích: ekonomicko-sociální a vojensko-bezpečnostní. Tu první měla na starost budoucí Evropská unie, tu druhou Severoatlantická aliance. Vždy šlo o siamská dvojčata, NATO/EU, do jejichž formování se v Evropě zapojily v podstatě tytéž státy. Je to přirozené: ve světě, jenž rozhodně není nejlepší z možných světů, nelze vytvářet integrační uskupení v podobě unie či federace bez plnohodnotné armády a zahraniční politiky – nestarat se o zákonitosti mocenské rovnováhy. Ke zvláštnostem rovnováhy během studené války ovšem patřilo, že po celou dobu formování a fungování EU se o silovou politiků starala Severoatlantická aliance, kde rozhodující roli hrají neevropské Spojené státy. Tato geografická asymetrie mezi Aliancí a Unií nevylučuje, jak napsal britský politolog Paul Cornish, že tyto dvě organizace „sdílejí společné geopolitické hranice“, což vyžaduje „geo-funkcionální“ dělení rolí a kooperaci.Mezi EU a NATO od počátku probíhala dělba práce. Každý další otřes Aliance se projeví jako prohloubení krize Unie.
Zároveň se představě postmoderní, tradičním zákonitostem se vyhýbající povaze EU vzpírá i fakt, že samotná Evropská unie má vlastní vnitřní geopolitickou osu Berlín–Paříž. Nejde jen o to, že žádná zásadní rozhodnutí nemohou být v této organizaci přijata proti vůli Německa a Francie, což bylo například dobře vidět během řecké dluhové krize (2006–2018). Když z Evropské unie odešla Velká Británie, Unie se zatřásla, ale žije dál; kdyby z Unie odešlo Německo nebo Francie, současná Evropská unie by přestala existovat.