Politolog Oskar Krejčí ve svém článku sleduje stopu přeměny ropy na geopolitický bezpečnostní a spekulativní problém. (casopisargument.cz)
Zdroje, ze kterých čerpá současná civilizace svoji energii, nemají mnoho podob. Proto když je některý z nich ohrožen, narůstá nervozita. To platí především o ropě a plynu, jejichž obchodní síť je nesrovnatelná s uhlím či uranem, ale už vůbec ne s obnovitelnými zdroji. A tak na globálním trhu, který spotřebuje denně téměř 103 miliony barelů ropy, narůstá od začátku agrese USA a Izraele proti Íránu panika – i když těžba ropy v Íránu tvoří „jen“ čtyři až pět procent světové těžby. A pak je tu problém s Hormuzským průlivem, kudy do světové obchodní sítě proudí přibližně 20 % světové spotřeby ropy – nemluvě o plynu, hnojivech, potravinách a podobně.
Ropa často vystupuje jako nepřiznaný casus belli, důvod k válce. A naopak: „civilizovaná“ válka se neobejde bez ropy. Však také institucí, která ve světě spotřebuje nejvíce ropy, je Pentagon: přes 300 tisíc barelů denně, z toho přibližně 70 % v rámci svého působení v zahraničí. Pentagon je také největším institucionálním znečišťovatelem životního prostředí.
Vazalská ropa
Počátek propojení ropy a politiky bývá zpravidla datován do roku 1912, kdy Winston Churchill, tehdy ve funkci 1. lorda admirality, rozhodl ukončit stavbu válečných lodí na uhlí a dát přednost lodním motorům na těžký topný olej. V červnu 1914 pak britský parlament odhlasoval Churchillův návrh na převzetí většinového podílu vlády v Anglo-Perské ropné společnosti, později přejmenované na Anglo-Íránská ropná společnost (AIOC), poté British Petroleuma dnes BP. Důvod byl zřejmý: zajištění paliva pro lodě v blížící se válce s Německem. Od té doby je bezpečnost státu spojována s kontrolou ropných zdrojů, dopravou ropy – a s vlivem státu na podnikání v této oblasti.