Politolog Oskar Krejčí s ohledem na blížící se sudetoněmecký sjezd ve svém článku ukazuje na hlavní souvislosti s odsunem Němců z Československa. (casopisargument.cz)
Bez ohledu na snaživou propagandu některých politických stran a médií je pro velké množství lidí pořádání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdruženív Brně průzkum bojem. Akcí, která má ukázat, jaká je výchozí pozice při stupňování požadavků nejen na další a další omluvy, ale i na majetek… A to v době, kdy se z Bundeswehru stává nejsilnější konvenční armáda v Evropě.
Migrační kontext
Odsun Němců z Československa v letech 1945 a 1946 nebyl izolovanou akcí. S každou válkou je spojená migrace. S tou, které se říká 2. světová, to byla velká migrace. Jak uvádí kanadský geograf Paul Magocsi v knize Historický atlas střední Evropy (Toronto; Buffalo; London: University of Toronto Press, 2018), z níž byl převzat i graf na konci tohoto článku, v letech 1939 až 1948 bylo ve střední Evropě dočasně či trvale přemístěno 46,1 milionu lidí.
Z Československa byly od konce války do roku 1947 deportovány přes tři miliony lidí, přičemž mezi odsunutými nebyli jen „sudetští Němci“, ale také více než 400 tisíc německých uprchlíků z Východu a „říšských Němců“, kteří se do Československa dostali spolu s okupační správou. Pro srovnání: podle Magocsiho bylo z Polska vystěhováno 3,3 milionu Němců. To je však údaj, který je platný jen za předpokladu, že se hovoří o Polsku v předválečných hranicích. Je-li Polsko pojato ve svých dnešních hranicích, pak bylo z tohoto státu odsunuto přibližně 8,1 milionu Němců. Ovšem ani po skončení 2. světové války se migrace netýkala jen Němců.
Legalita odsunu
Dnes se v souvislosti s odsunem často objevuje jednoduchá představa nápravy křivd vzniklých „vyhnáním sudetských Němců z Čech“. Právo se v tomto případě chápe jako zrušení zákonných norem, které legislativně opravňovaly odsun. Za ty se pak zjednodušeně pokládají „Benešovy dekrety“. Už samo slovní spojení „Benešovy dekrety“ je ale propagandistické označení, jehož cílem je snížit význam dekretů: naznačuje totiž, že šlo o soukromou iniciativu či nahodilý čin. Ve skutečnosti se jednalo o právní akty, které se opíraly o specifický legislativní proces, jehož vyvrcholením byl podpis legitimního a mezinárodně uznávaného prezidenta – Edvard Beneš byl jako hlava československého státu v roce 1941 uznán Velkou Británií a Sovětským svazem, v roce 1942 jej uznaly i Spojené státy. Ovšem samo soustředění na prezidentské dekrety je zavádějící. Odsun Němců z Československa po 2. světové válce se totiž neopírá o československé, ale o mezinárodní právo.