Politolog Oskar Krejčí sestavil desatero, které shrnuje předpoklady, jak se nenechat zatáhnout od prohrané války. (casopisargument.cz)
- Nezačínej válku. Válka vyžaduje ty nejhorší i nejlepší vlastnosti člověka. Využívá jeho fyzickou sílu a emoce, ale také vědu a moderní techniku k zabíjení jiných lidí. Zároveň ukazuje i schopnost člověka obětovat se pro rodinu, své druhy či vlast. Válka má tendenci zdůvodňovat samu sebe. Když už člověk začne válčit, je velmi obtížné ho zastavit jinak než válkou. V globalizovaném světě každá válka v sobě skrývá tendenci eskalovat.
Řadu let před začátkem války na Ukrajině selhávaly nenásilné formy řešení tamních sporů. Naopak, narůstala nedůvěra mezi mocnostmi, na Ukrajině bylo patrné stupňování násilí. Dnes je obtížné hledat viníka – právo je ohýbáno pro potřeby válečné propagandy, diplomacie se stává služkou války. V současné chvíli nejrychlejší cestu k míru na Ukrajině přinesly do značné míry nahodilé výsledky prezidentských voleb v USA.
- Nepodléhej emocím. Emoce jsou černobílé reakce na škále od averze po glorifikaci, které předbíhají věcnou analýzu. Jakmile klesá role rozumu při rozhodování a politici značnou věřit vlastní radikalizující se propagandě, je obtížné, ne-li nemožné hledat kompromisy. Jsou-li emoce spojeny se spory o území a hranice, pak dávají politice podobu živočišné obhajoby teritoria. Tento atavismus často nechápe, jaká je skutečná potřeba či postradatelnost konkrétního území pro přežití či blahobyt. Emoce spolu s předsudky také hrají zásadní roli při přeměně vlastenectví v nacionalismus a šovinismus a dnes svorně dotvářejí propagandu přívrženců války. Hysterie je nepřítelem míru.
Minulý týden Andrius Kubilius, komisař Evropské unie pro obranu a vesmír, v rozhovoru pro ukrajinské internetové noviny Evropská pravda s odvoláním na zpravodajské služby Německa, Dánska a dalších zemí uvedl, že „Rusko může být připraveno na nás zaútočit (nebo, jak tomu říkají, »otestovat článek 5«) do roku 2030. Někteří se domnívají, že k tomu může dojít ještě dříve, během příštích tří let“. Kubilius je bývalý litevský premiér a předseda pravicové strany Vlastenecký svaz – Litevští křesťanští demokraté. Jeho výběr do pozice eurokomisaře pro obranu byl dozajista spojen s přáním využít jeho předsudky k udržení rusofobní nálady a k naplnění požadavku západní strany války militarizovat Evropskou unii.
Přestože i v Rusku lze nalézt nacionalisty a přívržence strany války, jisté je, že Moskva by útokem na západ mohla získat jen a jen velké problémy. Boje na Ukrajině ukazují, že Rusko nemá takový potenciál konvenčních sil ani lidské rezervy, aby mohlo úspěšně zaútočit na státy NATO/EU. Kreml však zároveň disponuje natolik ničivým jaderným arzenálem, že sebevětší militarizace Evropské unie nemůže dát Unii schopnost nad Ruskem zvítězit.
- Vyhýbej se válce. Říká se, že první obětí války je pravda. Není to celý příběh: k prvním obětem patří lidé a spolu s nimi vojenské plány. Války začínají v informační mlze a v zajetí emocí – zpravidla hned na jejím začátku se ukážou omyly útočníka i obránce.
Je málo pravděpodobné, že by Kreml v únoru 2022 zavelel k útoku na Ukrajinu v té podobě, jak to udělal, kdyby znal reálný poměr sil, především odhodlání vedení ukrajinské armády a povahu západní pomoci. Stejně sporné je, že by Kyjev podlehl svodům Západu a odstoupil od istanbulských dohod s Moskvou z března 2022, kdyby tušil, jak stabilní je Rusko a jak rychle je schopné mobilizovat veřejnost i svůj zbrojní průmysl.
- Neúčastni se závodů ve zbrojení. Oblíbené rčení „Chceš-li mír, připravuj válku“ je v rozporu s dějinnou zkušeností: státy válčí, přestože zbrojí. A mnohdy válčí, protože zbrojí. Sebelépe míněné posilování obrany může potenciální protivník vnímat jako přípravu na válku: pouze ten, kdo má dobrý štít, může jako první použít meč. Od představy obranného zbrojení je pak jen krůček ke rčení „Nejlepší obranou je útok“. Proto logickou odpovědí na sousedovo zbrojení je vlastní zbrojení. To se dnes děje při existenci strategických zbraní a příchodu umělé inteligence na bojiště. Dlouhodobý mír nemůže být opřen o převahu jedné strany. Mír je možné učinit stabilním jen na základě posilování důvěry velmocí, které navzájem ctí oprávněné bezpečnostní zájmy.
Je paradoxem dnešních dnů, že americký prezident, který usiluje o ukončení „Bidenovy války“ na Ukrajině, zároveň vyžaduje od svých evropských spojenců zvýšit výdaje na obranu k úrovni 5 % hrubého domácího produktu (HDP). Má-li být mír na Ukrajině trvalý, nemůže se opírat o příměří, které vede k přeskupení vojenských sil – musí být ukotven v nové bezpečnostní architektuře Evropy. Tu nelze postavit na horečnatém zvyšovaní vojenských výdajů států NATO/EU, které bude vytvářet obdobnou nedůvěru jako neustálé rozšiřování Severoatlantického paktu na východ.
Tento problém má i globální rozměr. Společné prohlášení Číny a Ruska o globální strategické stabilitě z letošního 8. května charakterizuje jako hluboce destabilizující nedávné oznámení Washingtonu vytvořit nad USA „Zlatou (železnou) kopuli pro Ameriku“. Jedná se totiž o projekt globálního, mnohavrstevného a multidoménového systému, včetně arzenálu pro bojové operace ve vesmíru. Jeho funkcí má být ochrana proti jakýmkoli hrozbám, a to i raket „rovnocenných a téměř rovnocenných nepřátel“. Podle citovaného Prohlášení tento krok USA znamená „odmítnutí uznat existenci neoddělitelného vzájemného vztahu mezi strategickými útočnými zbraněmi a strategickými obrannými zbraněmi, což je jeden z ústředních a základních principů udržování globální strategické stability“.
- Nespoléhej na velké vojenské výdaje. V tomto světě neexistuje hladina vojenských výdajů, která by dokázala zajistit bezpečnost. Platí, že snaha získat převahu vždy vede k tomu, že potenciální protivník odpoví zvýšením svého úsilí. Přitom je zřejmé, že dnešní úroveň strategických sil USA a Ruska, ale stále více i Číny, umožňuje v odvetném úderu nejen vzájemné zaručené zničení, ale i ohrožení existence života na planetě. Tato rovnováha sil je asymetrická: výhody jedné strany v oblasti nějakého druhu strategických zbraní vyvažuje druhá strana převahou v jiných strategických systémech. Asymetrická a levnější může být i odpověď na nové zbraně.
V současné době je možné ve střední Evropě vidět dvojí přístup k zajištění bezpečnosti. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni vojenské výdaje Rakouska 1 % a Švýcarska 0,7 % HDP. Naopak státy jako Česko chtějí zvýšit vojenské výdaje na tři procenta HDP a zvažují, že budou dávat více; polské vojenské výdaje už v uplynulém roce činily 4,2 % HDP. Podle SIPRI dosáhly loňské celosvětové vojenské výdaje necelých dvou set států 2,7 bilionu dolarů – z toho 32 zemí NATO utratilo 1,5 bilionu dolarů, tedy přes 55 %. A pořád se to Alianci zdá málo: hlad vojenskoprůmyslového komplexu nelze nikdy uspokojit.
- Rozlišuj malé státy a velmoci. Knihy, a tedy i vzdělávací kurzy věnované mezinárodní politice se téměř výlučně věnují zákonitostem, které se týkají velmocí a supervelmocí. Je to přirozené, neboť mocnosti tvoří nejdůležitější mocenská centra ve světovém politickém systém. Jenže malé státy nejsou svébytná centra moci, pohybují se v prostoru mezi velmocemi přitahovány jejich gravitací. V dobách velkých válek se někdy stávají závislými spojenci, jindy přežívají proto, že mocnosti nemají o jejich území zájem. Nebo prostě mizí: podle anglosaské geopolitiky jsou malé státy v oblasti vysokého politického napětí pouhé dočasné vakuum.
Ve slavném mélském dialogu, který se odehrál v roce 416 př. n. l., Thukydides popisuje, jak diplomaté z demokratických Athén vysvětlovaly vládcům malého ostrova fungování mezinárodních vztahů: „Víte, že podle lidských úvah je právo uznáváno jen tenkrát, když jsou obě strany rovnomocné, kdežto kdo je mocný, dělá si, co může, a slabý ustoupí.“
Výhodou malého státu může být jeho umístění mimo hlavní geopolitické křivky, po kterých se pohybuje obchod i vojáci velmocí. Takto v roce 1945 osvobození Prahy přišlo na řadu až po kapitulaci Vídně a Berlína, což Prahu ušetřilo těžkých bojů. Ovšem příprava infrastruktury pro bitevníky F-35 s jejich schopností nést termojaderné bomby plus dohoda o vyčlenění 11 lokalit v Česku pro potřeby armády USA zařadila původně geopoliticky nezajímavý prostor Česka mezi prioritní cíle v případné válce.
- Nespoléhej na koalice. Ve vojenské alianci jsou hlavní aktivity určeny zájmy nejsilnějšího člena. Ostatní státy se přizpůsobují, podřizují – často i na úkor svých národních zájmů. Přitom není jasné, zda nejsilnější partner v koalici vstoupí do války s nebezpečným protivníkem jen kvůli zájmům slabého partnera v alianci, a to bez ohledu na smluvní závazky.
Když koncem 50. let minulého století vystoupila Francie z vojenských struktur NATO, stalo se tak mimo jiné na základě otázky, zda USA přijdou na pomoc této zemi v případě konfliktu se Sovětským svazem. Zda budou kvůli Evropě riskovat konfrontaci s jadernou supervelmocí. Racionální odpověď na tuto otázku i dnes zní: „Nevím.“ Proto Charles de Gaulle začal spoléhat na vlastní jaderné síly a diplomacii opřel o obraz Evropy od Atlantiku po Ural. A nejde pouze o koalice: Mnichovská dohoda z roku 1938 názorně ukázala, že v krizové situaci nelze předpokládat, že velmoc bude ochotna riskovat kvůli malému spojenci – a podřídí své aktuální představy o vlastních zájmech „zastaralým“ dohodám.
Jaký mělo v roce 1999 Česko, čerstvý člen NATO, zájem na bombardování Jugoslávie aliančními letadly? Poučné by bylo vědět, zda v roce 2021 rozhodnutí stáhnout vojáky a kontraktory z Afghánistánu přijaly Spojené státy bez ohledu na názor tehdejší vlády v Kábulu a bez konzultace se svými spojenci, kteří měli v Afghánistánu své vojáky v rámci mise NATO. Dnes nikdo v Evropě nestíhá přizpůsobovat se prudkým změnám v politice Washingtonu, který určuje základní směřování Severoatlantického paktu.
- Nespoléhej na stálou armádu. V případě malých států může být asymetrie ve vztahu k dobře vyzbrojeným armádám velkých států tak výrazná, že je odpor pravidelné armády beznadějný. V případě profesionální armády placený voják, žoldnéř, který si vybral své zaměstnání v době míru, nemusí být ochoten umírat ve jménu jemu nejasných politických cílů. Žoldnéři jsou ovšem dobře použitelní proti bouřícímu se obyvatelstvu, a to jak vlastní, tak i spojenecké země.
V roce 1974 armáda Řecka, člena NATO, neobstála v konfrontaci s armádou Turecka, taktéž členským státem NATO. V dubnu 1967 ovšem dokázala řecká armáda svrhnout vládu v Athénách a na několik let potlačit protesty. Československo mělo v roce 1938, ale i v roce 1968, kvalitní armádu, která však byla ve srovnání s protivníkem beznadějně malá.
- Buduj miliční domobranu. Sebesilnější domobrana má obranný charakter, není proto ani potenciálním protivníkem vnímána jako hrozba. Je-li dobře motivovaná, její vojenská aktivita neustane ani v případě obsazení země protivníkem. O vítězi v následné vleklé válce rozhoduje morální odhodlání bojovníků, nálada veřejnosti obou stran a přijatelná hladina materiálních a lidských ztrát útočníka. Navíc dobře řízená a vybavená domobrana je využitelná při zápase s přírodními i technogenními katastrofami, jako jsou sucho či záplavy, rozsáhlé požáry, pandemie, velké výpadky elektrického proudu…
V zemích NATO chybí vyhodnocení příčin, proč Spojené státy spolu se svými spojenci po dvou dekádách bojů prohrály válku v Afghánistánu. Nemluvě o poučení z války v Indočíně. Přitom porozumění tomu, za jakých podmínek dokáže odhodlaný, špatně vyzbrojený odboj porazit moderní armádu velmoci, může být osudové. Budování ozbrojených sil by mělo respektovat jak rovnováhu sil týkající se konkrétní mezinárodní situace, tak i roli kulturních rozdílů protivníků, náboženství či ideologie, znalost toho, co dokáže venkovská a městská gerila proti nejvyspělejší vojenské technice a podobně.
- Upřednostňuj diplomacii. V první linii obrany zájmů malého státu nestojí armáda či milice, ale diplomacie. Je lepší deset let vyjednávat než jeden den válčit. Diplomacie musí vycházet ze snahy mít co nejvíce partnerů a žádného nepřítele. V tomto smyslu se jedná o politiku všech azimutů bez předsudků a emocí.
Je zřejmé, že postavení „svobodného jezdce“ neuvězněného v koalici, které využívají Švýcarsko a Rakousko, nemusí snižovat bezpečnost. Může naopak bezpečnost malého státu posilovat, a to i tím, že vytváří větší prostor pro samostatnou diplomacii. V případě Česka je proto bezpodmínečně nutné, aby co nejrychleji skončilo s neprofesionální zahraniční politikou zaměřenou na sebeprezentaci ministra, slaboduché urážky údajných nepřátel a trapné podbízení se silnějším, ale zcela dezorientovaným spojencům z „koalice ochotných“. Česko naléhavě potřebuje realistickou diplomacii usilující o zajištění národních zájmů.