Nové mezinárodní uspořádání znamená, že státy čerpají legitimitu spíše z hlubokých struktur jazyka, náboženství a institucionální paměti a nikoliv z univerzálních norem. (casopisargument.cz)
V roce 2016 byl tehdejší singapurský ministr obrany Ng Eng Hen v parlamentu dotázán na reakci země v případě, že by USA snížily své bezpečnostní závazky v Asii, píše ve svém článku o civilizační multipolaritě singapurský analytik Marcus Loh na stránkách Asia Times. V té době se jednalo o hypotetickou otázku. V současnosti se tato otázka stala aktuální, protože vliv USA v oblasti bezpečnosti se zdá být oslabený. Poválečný řád, který se opíral o vojenskou a finanční sílu USA, je nejistý a země se připravují na nový globální řád.
První otázkou současnosti je odstrašování. Spojenci se dříve spoléhali na ochranu USA a do svých vlastních ozbrojených sil příliš neinvestovali. To se mění; Německo vynakládá 107 miliard dolarů na modernizaci obrany a Polsko přiděluje 4 % svého HDP na armádu. V Asii plánuje Japonsko zdvojnásobit svůj rozpočet na obranu a Jihokorejci stále více podporují vývoj jaderných zbraní.
Druhou otázkou jsou finance. Vojenská síla USA závisí na globální poptávce po amerických státních dluhopisech, která klesá. Rozpočtový deficit USA dosáhl v rozpočtovém roce 2023 1,7 bilionu dolarů, přičemž značná část výdajů směřovala na obranu. Zahraniční vlastnictví amerických státních dluhopisů kleslo z 42 % v roce 2013 na 31 % v roce 2023, zatímco podíl dolaru na globálních rezervách se snížil z více než 70 % v roce 1999 na současných 58 %.
Třetím problémem je institucionální otázka. Vedení USA, které se kdysi opíralo o multilateralismus, se nyní jeví jako selektivnější. Nedávné kroky, jako je odstoupení od smluv a podpora Ukrajiny, vyvolaly pochybnosti o spolehlivosti Ameriky. Nedávný konflikt mezi Indií a Pákistánem ukázal, jak rychle může bez včasného zásahu USA eskalovat jaderné napětí.
Hlavní výzvou však podle autora nemusí být úpadek amerického vlivu, ale to, co se objeví na jeho místě – v autorově terminologii „civilizační multipolarita“. Tento moment je jedinečný, protože v rámci společného globálního systému vzniká několik civilizačních center, jako jsou Čína, Indie, Rusko a Írán.
Historik Wang Gungwu to popisuje jako návrat „civilizačního vědomí“, kdy státy získávají legitimitu spíše z hluboce zakořeněných aspektů, jako je jazyk a náboženství než z univerzálních norem. Klíčovým příkladem je Čína, která se považuje za „civilizační stát“ založený na dlouhé historii a morální filozofii, přičemž autorita komunistické strany je spojena s obnovením jejího historického statusu.
To má významné důsledky. Graham Allison ve své knize „Thukydidova past“ naznačuje, že konflikt vzniká, když vzestupující mocnost ohrožuje mocnost zavedenou. Dnes se soutěžení rozšiřuje nad rámec moci a zahrnuje i odlišné hodnoty a světové názory. John Mearsheimer tvrdí, že liberální internacionalismus nemůže v éře nacionalismu a realismu vydržet.
Další americký politolog Samuel Huntington ve své knize „Střet civilizací“ naznačuje, že budoucí konflikty budou poháněny kulturními rozdíly. Státy však mohou zvolit, jak na ně budou reagovat.
Například organizace ASEAN představuje model spolupráce mezi civilizacemi bez rigidních spojenectví. Singapurský ministr obrany Chan Chun Sing v tomto kontextu zdůrazňuje, že menší státy mohou podporovat dialog a multilateralismus. Pokud bude postamerická éra řízena moudře, může vést k vyváženému a kooperativnímu globálnímu systému, což by podle autora znamenalo významný historický úspěch.