Milan Daniel se v tomto adventním čase zamýšlí nad příčinami extrémně vyhrocených a protikladných postojů, které vedou k osudovým střetům. (casopisargument.cz)
Věk se na člověku projevuje smířlivostí.
V mediálním prostoru se to hemží nesmiřitelnými adjektivy na adresu názorových oponentů. Jakmile kdo vybočí z obecně přijímaného názoru a projeví názor odlišný, je následně okamžitě ocejchován až zatracen. Platí to oboustranně, protože není vůle k toleranci a dohodě. „Pravda je jen jedna. Ta naše.“, vysvětlovali mi ostatně už před půlstoletím naši „vychovatelé“ v borské věznici.
Být „proruský“ znamená akceptovat argumenty, názory a postoje, které se protistraně jeví jako neslučitelné s argumenty, názory a postoji, jež ona zastává. Podobně to platí i v případě těch, kteří jsou „prozápadní“.
Konflikt mezi oběma stranami je dán neochotou ke vzájemnému respektu, k racionálnímu zvažování argumentů strany druhé, ergo nejčastěji obyčejným sobectvím. Vrchol takového střetu může – a nezřídka dozraje – ve stav, který je fatální.
Všichni prožíváme dny, týdny, měsíce a léta svých životů v prostředí, které je poznamenáno mořem nejrůznějších informací. Vyhodnocujeme si je tak, že k tomu používáme vše, čím nás život zformoval, včetně výchovy, vzdělání a zkušeností. Vlastní sobectví přitom nazýváme zájmem a připustit pravdu druhé strany pro nás znamená slabost.
K tomu vychováváme i své děti. Divíme se potom, že bez sumy našich životních zkušeností zastávají stanoviska, která jsou s těmi našimi ve střetu. „Já se s rodiči (dětmi) vůbec nemohu bavit o politice“, slýcháme. Otevřít oči zastřené klapkami neochoty, nesmiřitelnosti a jednostranného myšlení se nedaří, protože cesta k tomu byla již na počátku zarubána z jedné strany indoktrinací a ze strany druhé výchovou.
Ke smíření dochází člověk nejčastěji tehdy, když dohlédne svého možného konce. Tváří v tvář smrti si uvědomí, co všechno pominul a jak sám sobě komplikuje život na tomto světě, když nechce vidět, nechce slyšet a nemůže ani cítit svého bližního, který tím pádem bližním být přestává.
Stačilo by přitom více si naslouchat. Snažit se pochopit, co ne protivník, ale druhá strana chce, být ochoten připustit, že může mít pravdu a své chování podle toho upravit. Naučit se umění poznání co pravda je a co se jako pravda jenom tváří. Dokázat abstrahovat od výlučně vlastních zájmů a projevit ochotu sladit je s těmi protivnými jednáním a diplomacií. Toho, kdo s námi nesouhlasí, neposílat tam, kde slunce nesvítí, ale nastolit stav, ve kterém svítit bude.
Kolik zloby, nepřátelství, válek, ba i zmařených životů by ve světě ubylo, kdybychom svou připravenost žít v míru projevili dříve, než nastane tma. A své „zásadní“ postoje proměnili na… prolidské.