O pozoruhodných formách úcty k lidským právům, čelících v zemi, již česká reprezentace podporuje, protivenství ze strany zlého Rusa, píše Milan Daniel. (casopisargument.cz)
Petr Fiala, jehož v zahraničí hloupě označili neoficiálním titulem „nejhorší předseda vlády“, se snaží svou pozici na mezinárodní scéně vylepšit. A skutečně se mu to daří. Například jeho odůvodnění podpory stávajícího ukrajinského režimu tím, že „nechce, aby Rusové byli na slovenských hranicích“ si zaslouží zvýšenou pozornost.
Zatím máme na slovenských hranicích reprezentanty ukrajinské výkonné moci, ke které pan Fiala vzhlíží jako k obdivuhodnému zřízení. Faktem je, že ukrajinský režim vskutku dělá, co může, aby občany v rámci pravidel, která nastavil, přiměl k tomu, aby byli omráčeni jeho typem demokracie.
Hradba proti Rusku vyrostla mezi oběma zeměmi hned poté, co se k moci v Kyjevě dostali praví demokraté. V zemi byly zakázány „proruské“ politické strany, které si stejně jako zakázaná „proruská“ média dovolily mít názory neslučitelné s povolenými pravdami. Samotný ruský jazyk, hanebně rodný pro třetinu obyvatel, byl fakticky postaven mimo zákon.
Našly se bohužel miliony neuvědomělých občanů, kterým tato opatření a snad ještě více povinnost nechat se hrdinně zabít či zmrzačit, nešla pod nos a dokud mohli, ze země raději zmizeli. Vylidněná, zničená a demograficky bezperspektivní země ovládaná demokratickými politiky s tučnými konty v zemích toho Západu, který je podporuje, samozřejmě znamená jistý problém. Nutno však současně uvést, že zmínění reprezentanti se jej snaží řešit.
Nejde jen o mobilizační zákon, který se pokouší přimět k návratu muže schopné držet se zbraně, či o laskavé působení mobilizačních komand, jež ty, kdo se vyhýbají tomu, aby prokázali lásku k vlasti, k tomu přesvědčí. Metody sice nejsou přívětivé, ale účel (jak známo) světí prostředky.
V zemi před slovenskými hranicemi se bohužel občas najdou i tací, kteří se vzpírají všemu tomu dobru, kterým se je demokratický režim snaží oblažit. Na ty, kterým se utéci nepodařilo, je pamatováno pobytem v příslušných zařízeních. O metodách převýchovy k lásce k vlasti, píše ukrajinský opoziční zpravodajský web strana.ua.
Pozoruhodný je zejména režim, který podle tohoto zdroje platí ve vězeňských koloniích spadajících do tzv. červené zóny. Úcta k člověku a jeho právům se tu projevuje specifickým způsobem. A protože ten režim je příznačný pro atmosféru i praktiky v celé tamní společnosti, dovolím si citovat:
Nově příchozí je informován, že zóna je „červená“ a musí plně vyhovět všem požadavkům správy a aktivistů (vězňů spolupracujících se správou).
Mezi požadavky patří nejen naprostá poslušnost a povinnost dodržovat pravidla režimu platného v kolonii.
„Téměř ve všech „červených“ zónách okamžitě nabízejí možnost darovat polovinu mzdy, kterou dostanou za práci v zóně, na „potřeby“ kolonie. Samozřejmě, že „potřeby kolonie“ jsou kapsou majitele a kmotr zóny (náčelník nápravné kolonie a jeho zástupce pro operativní práci),“ říkají zdroje mezi vězni.
Požadavek dávat polovinu svého platu ale platí pro běžné pracovníky.
„Mnohem zajímavější je, když se do zóny dostane „tlustý karas“ – bývalý obchodník nebo úředník – je povinen provádět měsíční převody od příbuzných pro „potřeby“, které se mohou pohybovat od tisíce do deseti tisíc dolarů měsíčně. To je hlavní příjem pro správu většiny červených zón – mluvíme o stovkách tisíc hřiven příjmu měsíčně,“ poznamenávají účastníci rozhovoru.
Ne každý, kdo do kolonie dorazí, podle vězňů okamžitě souhlasí s vydíráním. A v takových případech je na ně mučení aplikováno.
Vězni jsou navíc často biti za různé, z pohledu administrativy, přestupky. To je považováno za jeden ze způsobů, jak udržet kontingent odsouzených v poslušnosti.
Do „červených“ kolonií jsou kromě běžných vězňů často posíláni i vězni kategorií „zloději“ – ve vězeňském slangu „obleky“. Jsou také mučeni.
„Nejprve zlomí „zloděje“ a „popírače“, kteří se řídí „lidským hnutím“ (zlodějská vězeňská pravidla). Aktivisté z řad domácích služebníků vstoupí do karantény a zbijí přijíždějícího vězně což je nutné pro to, aby si uvědomil, co tady platí,“ poznamenávají ti, kteří to zažili.
Proto je vystaven nějaké ponižující proceduře, která ho může navždy přeřadit do kategorie „uražených“, která existuje i v „červených“ zónách.
„Můžou si k tomu násilně ponořit hlavu do záchodu, močit na něj, nebo si přetřít obličej hadrem z toalety, to se natočí, což se předá kmotrovi nebo majiteli zóny – takové inkriminované důkazy nejlépe zajistí naprostou poslušnost vězně, stejně jako jeho souhlas s pravidelným placením tributu,“ uvádějí zdroje podrobnosti o mučení.
Nuž, jsou to metody neotřelé, v tuzemsku tak úplně nezavedené, ale co není, může být, neboť účel (přimět objekt k lásce k vlasti a samozřejmě i k té naší demokracii) světí… viz výše.
Není divu, že pan Fiala nechce mít na slovenských hranicích Rusa, když tam má takového obdivuhodného kamaráda, od něhož se lze ledasčemu užitečnému přiučit. Nově jmenovaný koordinátor vlády pro strategickou komunikaci plukovník Otakar Foltýn se v rozhovoru pro aktualne.cz označil za buldozer a vyzdvihl svou „bezohlednost při plnění úkolů“. Demokrat jako řemen, člověk na pravém místě, u něhož se dá předpokládat, že se strategickým usměrněním komunikace nebude mít problémy.
O připravenosti koloniální správy udělat všechno pro to, abychom neměli na slovenských hranicích Rusa, tak nehodno pochybovat. Nepotřebujeme ty jeho, máme svoje a spřátelené pořádky. Zatímco Rus je bez diskuze fuj, s ukrajinskými pobratimy společnou řeč pan Fiala hledat nemusí, neb je stejným chlebem živen a srovnat se s jejich hodnotami mu nečiní problém.