Otázkou, jak nejlépe zabezpečit bezpečnost Ukrajiny po skončení války, se zabývá ve své poznámce Milan Daniel. (casopisargument.cz)
Morálka ukrajinských vojáků, kteří chrání dnes už notně děravou frontovou linii v Donbase, sice nutně poklesla, přece jen si však sotva dovedou představit, že by zbytek území, které si nárokuje Rusko, vzdali bez boje. „Co by tomu řekli naši mrtví kamarádi?“ ptají se. A má to svou logiku. Nelze se přece jen tak vzdát v konfliktu, kde bojuji za správnou věc.
Za správnou věc?
Nebylo by přece války, statisíců mrtvých a zraněných, nekonečných materiálních škod a milionů emigrantů, kdyby byla vůle k respektování občanských a politických práv všech lidí v zemi žijících. Všichni víme, že tomu bylo jinak, že na počátku celého konfliktu byly siločáry extrémního nacionalismu, který lidi nejen rozdělil, ale vzájemnou nenávist dále kultivoval až za pomyslnou hranu zničujícího, bratrovražedného boje.
Ne všichni jím trpí. Internet nabízí snímky aut zbohatlíků s ukrajinskými registračními značkami, kteří se producírují letovisky v západní Evropě, a i čeští občané mají takové příklady před očima. Vedle toho je dráždí tisíce mladých mužů, kteří rozumně uprchli před válkou a „nebojují za vlast“.
Za jakou vlast by měli bojovat? Za vlast, vlastněnou tu místními oligarchy, tu nadnárodními korporacemi, které si tímto vlastnictvím kompenzují vlastní investice do výnosné války?
Není divu, že evropským pohlavárům se do nějakého míru vůbec nechce. Co z něj budou na rozdíl od války mít? Trump možná aureolu mírotvůrce, ale oni, kteří klepali Zelenskému na ramena, posílali mu iniciativně kvéry a neúnavně jakož i unisono vytvářeli obraz nepřítele?
Co mají dělat teď?