Michal Ševčík se ve svém článku vrací ke koncepci změny sociologa Pitirima Sorokina. V čem je aktuální pro současnou společnost? (casopisargument.cz)
Ve svém zásadním díle Krize našeho věku (1934) nabízí komi-rusko-americký sociolog a filozof Pitirim A. Sorokin hlubokou kulturně-historickou analýzu, která i s odstupem téměř jednoho století působí s podivuhodnou aktuálností (mj. zakladatel katedry sociologie na Harvardu). Sorokin se v tomto textu nepokouší pouze o popis specifických aspektů krize západní civilizace ve 20. století, ale předkládá systematickou teorii kulturní dynamiky, podle níž se civilizace vyvíjejí v cyklických fázích. Tyto fáze jsou určovány hodnotovou orientací společnosti a oscilují mezi dvěma základními typy kultury: ideační a sensitivní.
Ideační versus sensitivní kultura: hodnotové napětí a cyklický pohyb
Ideační kultura je v Sorokinově konceptu charakterizována orientací na duchovní, transcendentní a morální hodnoty. V těchto obdobích se civilizace obrací k náboženství, etice, metafyzice a neutilitárním formám umění a poznání. Naproti tomu kultura sensitivní se vyznačuje důrazem na empirické poznání, materiální užitek, technický pokrok a ekonomickou efektivitu. Veškeré poznání, stejně jako životní orientace jednotlivce i společnosti, jsou zaměřeny na uspokojování pozemských a smyslově uchopitelných potřeb.
Sorokin však nehodnotí tyto kulturní typy binárně jako „dobré“ a „špatné“ – jejich střídání je naopak přirozeným mechanismem kulturního vývoje. Pomocí metafory kyvadla ukazuje, že každá kulturní formace má svůj vrchol i bod vyčerpání, po němž nevyhnutelně následuje pohyb opačným směrem. Důležité přitom je, že tento pohyb není zcela závislý na lidské vůli či racionálním plánování – spíše se jedná o strukturovaný, částečně autonomní vývoj, podobný přírodním zákonitostem. Civilizační směřování je sice ovlivnitelné, ale nelze je plně řídit; změna kulturní orientace přichází spíše jako důsledek vnitřního vyčerpání dominantních hodnot než jako výsledek kolektivního rozhodnutí.
Krize západní civilizace jako důsledek sensitivní hypertrofie
V době vzniku knihy Krize našeho věku vnímal Sorokin západní civilizaci jako nacházející se ve stadiu pokročilé sensitivní kultury. Materiální pokrok, vědecká racionalita a technologické inovace sice přinesly nevídaný rozvoj, avšak zároveň vedly k morální fragmentaci, kulturnímu vyprázdnění a sociální polarizaci. Ve své analýze poukazuje Sorokin na to, že společnost se orientuje na hodnoty, které jsou měřitelné, okamžitě použitelné a ekonomicky rentabilní, přičemž duchovní a etické principy jsou odsunuty na okraj. Tento stav považuje za neudržitelný a krizový, neboť jednostranná orientace na materiálno vede k vyčerpání smyslu bytí.
Jedním z klíčových pojmů, které Sorokin tematizuje, je pojetí svobody. Kritizuje jednostranné chápání svobody jako rozšiřování možností a uspokojování nových potřeb – tedy „svobody od“ překážek, omezení a závazků. V sensitivní fázi dochází k expanzi této formy svobody, jež se projevuje neomezeným růstem konzumních nároků a technických možností. Sorokin však ukazuje, že skutečná svoboda má duchovní rozměr a znamená především schopnost odepřít si určité možnosti, včetně těch, které jsou technicky či ekonomicky dosažitelné.
Tuto dimenzi svobody lze chápat jako „svobodu k“ – tedy svobodu k sebezapření, k mravnímu rozhodnutí či k duchovnímu směřování. Oproti rozšířenému pojetí autonomie jako možnosti volby mezi různými objekty spotřeby či životními styly, Sorokin zdůrazňuje hodnotu vnitřní svobody, která umožňuje jedinci zvolit si dobro, i za cenu omezení vlastního pohodlí. Tento typ svobody je pro něj výrazem kulturní zralosti a nezbytnou podmínkou obnovy rovnováhy v krizových obdobích.
V dnešním světě se Sorokinova analýza jeví jako stále aktuální. Kulturní prostředí západní civilizace se i nadále vyznačuje dominantní sensitivní orientací – technologie, ekonomika a individualismus formují nejen sociální struktury, ale i samotné hodnotové základy. Spotřební chování se rozšiřuje do všech oblastí života a svoboda je chápána jako možnost neomezené volby, nikoli jako odpovědnost vůči sobě, komunitě či větším celkům. Paralelně s tím se však objevují symptomy krize: ekologická nestabilita, rostoucí nerovnosti, psychická vyčerpanost a ztráta smyslu.
Sorokin varoval, že společnost, která ztratí morální soudržnost a nahradí ji utilitárním pragmatismem, se stává zranitelnou vůči hlubší kulturní erozi. Fragmentace společnosti, rozpad tradičních autorit, neschopnost vést dialog mezi rozdílnými ideovými skupinami, ale i relativizace pravdy v tzv. postfaktické době – to vše jsou podle něj důsledky dlouhodobé jednostranné orientace. V takové situaci je naléhavě potřeba obnovit hodnotovou rovnováhu – nikoli v podobě návratu k minulosti, ale jako nové formy duchovní orientace, jež by byla schopna čelit nihilismu zdánlivé neomezenosti volby.
Krize jako možnost obratu: návrat k rovnováze
Přestože Sorokin chápal kulturní vývoj jako cyklický a do jisté míry autonomní, nezříkal se možnosti lidského přispění k obnově rovnováhy. Upozorňoval, že právě krizová období – tedy momenty hlubokého kulturního a hodnotového otřesu – mohou vést ke změně směru kulturního vývoje. V tomto smyslu je krize nejen symptomem úpadku, ale i potenciálním impulsem k obrodě.
Projevy dobrovolné skromnosti, environmentální etiky, obnovy komunitního života či religiózního života mohou být chápány jako zárodky nového kulturního obratu. Stále více lidí si uvědomuje, že expanze možností není sama o sobě smysluplná, pokud není doprovázena reflexí, k čemu tyto možnosti slouží. Právě v tomto bodě Sorokinův důraz na vnitřní svobodu odepření nabývá nové naléhavosti – nejen jako morální postoj jednotlivce, ale jako kulturní orientace celých společností.
Pitirim Sorokin přinesl v Krizi našeho věku nejen kritiku současnosti, ale i hluboce promyšlený rámec pro její pochopení. Jeho cyklický model kulturní dynamiky, rozlišení mezi ideační a sensitivní kulturou, a především jeho důraz na duchovní dimenzi svobody, zůstávají mimořádně inspirativními podněty pro reflexi současného světa a zejména zdrženlivosti vůči pokušení poroučet větru a dešti (racionální přesvědčení o schopnosti člověka měnit z gruntu podstatu skutečnosti).