Michal Ševčík se ve svém komentáři věnuje otázce nového výkladu myšlenek Carla Schmitta o mezinárodním právu z pera právního teoretika Martti Koskenniemiho. (casopisargument.cz)
Text Carl Schmitt and International Law, jenž Martti Koskenniemi publikoval v roce 2016 v rámci The Oxford Handbook of Carl Schmitt, představuje zásadní příspěvek k současnému kritickému zkoumání mezinárodního práva. Koskenniemi, přední finský právní teoretik a zakladatel tzv. kritické školy mezinárodního práva (CLS), se v této kapitole věnuje hluboké reinterpretaci Schmittova myšlení ve vztahu k normativním základům a ideologickým předpokladům, na nichž mezinárodní právo stojí. Text se vyznačuje jak metodologickou precizností, tak schopností číst právní myšlení jako fenomén historicko-politického zakotvení – tedy ne jako soubor věcně neutrálních pravidel, nýbrž jako normativní odraz mocenského uspořádání světa.
Carl Schmitt bývá tradičně chápán jako autor, jehož úvahy o právu a politice byly determinovány jeho konzervativním autoritářstvím a oportunistickým angažmá v nacistickém režimu. Koskenniemi však upozorňuje, že redukovat Schmitta pouze na jeho politické selhání znamená zároveň ignorovat, že některé jeho analytické postřehy – zejména ty, které se týkají vztahu práva a moci, univerzalismu a konkrétního politického uspořádání – mohou posloužit jako důležitý nástroj kritické reflexe fungování mezinárodního právního řádu. V této perspektivě není Schmitt čten jako normativní vzor, nýbrž jako kritik, jehož úvahy mají svou heuristickou hodnotu pro pochopení limitů a vnitřních paradoxů právního univerzalismu.
Jedním z ústředních témat Koskenniemiho textu je Schmittova kritika liberalismu a s ním související transformace mezinárodního práva od formálního rámce regulujícího vztahy suverénních států k morálně zatíženému nástroji, jehož prostřednictvím si silné státy nárokují právo intervenovat ve jménu lidstva, spravedlnosti nebo lidských práv. Schmitt ve své koncepci tzv. diskriminačního pojetí války tvrdí, že moderní mezinárodní právo ztrácí svou schopnost čelit realitě ozbrojeného konfliktu právě ve chvíli, kdy je jeden z účastníků označen za „nepřítele lidstva“ a druhý za „nositele civilizace“. Tím se podle něj ruší tradiční pravidla válečného práva a válka se morálně absolutizuje. Koskenniemi ve své analýze ukazuje, že tento aspekt Schmittova myšlení zůstává relevantní i v současné době, kdy západní státy často ospravedlňují své zásahy v zahraničí jako „humanitární intervence“, čímž dochází k de facto morálnímu zrušení rovnosti suverenity států.
Dalším klíčovým pojmem, kterému Koskenniemi věnuje pozornost, je Schmittova koncepce Nomos der Erde – řádu, který ztělesňuje historickou formu rozvržení právního prostoru. Schmitt v této práci tvrdí, že mezinárodní právo nikdy neexistovalo v abstraktní, univerzální podobě, ale vždy jako konkrétní řád, úzce spjatý s geopolitickými silami určitého období. Koskenniemi se v této souvislosti zamýšlí nad tím, jak se vývoj mezinárodního práva proměňuje ve vztahu ke změnám v globálním mocenském rozložení a jaké institucionální a normativní důsledky má tato proměna například pro postavení globálního Jihu. Schmittova genealogie moderního práva jako nástroje evropské expanze a kolonialismu zde slouží Koskenniemimu jako výchozí bod pro analýzu pokračující právní marginalizace neevropských aktérů v současném mezinárodním systému.
V závěrečné části své studie Koskenniemi tematizuje vztah mezi právem, rozhodováním a výjimečností. Zásadní pro něj není ani tak Schmittova obhajoba suverénního rozhodnutí jakožto metafyzického aktu, nýbrž otázka, kdo má moc určovat, kdy přestávají platit pravidla, a jak se tato moc legitimizuje prostřednictvím práva. V tomto kontextu je Schmittova koncepce suveréna jako toho, kdo rozhoduje o výjimečném stavu, přetvořena v otázku právní performativity – tedy jak právo konstituuje svůj vlastní rámec působnosti a kdo je oprávněn mluvit jménem práva. Koskenniemi tak upozorňuje na latentní paradox moderního právního myšlení, které se prezentuje jako autonomní vůči politice, přestože samotný rámec právnosti je nutně určován politickými a mocenskými rozhodnutími.
Koskenniemiho text tak není pouze učenou expozicí Schmittových myšlenek, ale především pokusem o jejich kritickou přeměnu v nástroj reflexe současného právního diskurzu. Skrze Schmitta formuluje Koskenniemi radikální otázku adresovanou mezinárodnímu právu: může být právo skutečně univerzální, pokud je jeho aplikační rámec strukturálně podmíněn globálním nerovným rozdělením moci? A není právě předstírání věcné neutrality jedním z mechanismů, jimiž se udržuje hegemonie?
Tento text tak nepřímo vybízí k zamyšlení nad tím, co by znamenalo mezinárodní právo, které by nebylo pouze formálním nástrojem globálních aktérů, nýbrž skutečně politickým projektem rovnoprávného světového společenství. A právě v této kritické perspektivě, založené na dialektickém čtení „reakcionářského“ autora Schmitta, spočívá originální a nesmírně inspirativní přínos Martti Koskenniemiho.