Michal Ševčík se ve svém komentáři zamýšlí nad významem a přirozeností konfliktu pro lidskou společnost i pro fungující demokracii. (casopisargument.cz)
V upadajících liberálních demokraciích se stále silněji prosazuje představa, že ideálním stavem společnosti je harmonie, konsenzus a „dobrá nálada“ veřejného prostoru. Diskurzivní střety, nesouhlas či dokonce radikální protest jsou mnohdy interpretovány jako symptom narušení společenské koheze či jako důkaz selhání demokratické kultury. Tato esej oponuje této představě a staví proti ní tezi, že konflikt není pouze nevyhnutelnou součástí lidského soužití, ale že představuje antropologickou přirozenost, politickou nutnost a kulturní dobro. Nechceme-li upadnout do apolitického technokratismu, který systematicky eroduje veřejnou sféru, je nezbytné naučit se konflikt nejen tolerovat, nýbrž ho i pěstovat jako integrální součást demokratického života. Jen tak lze zabránit nebezpečnému skluzu k autoritářské syntéze, která se staví nad pluralitu a legitimizuje sama sebe jako záruku pořádku.
Lidská bytost je ze své podstaty vnitřně rozporná. Tato rozpornost se projevuje jak v individuální psychologii, tak v kolektivní interakci. Již Aristoteles definoval člověka jako „zoon politikon“, tj. tvora určeného k životu v polis, tedy ve společenství, jež je zároveň politickým polem. Ve své „Politice“ (kniha I) rozvádí, že člověk je jediným tvorem nadaným řečí (logos), a tudíž schopným rozlišovat mezi spravedlivým a nespravedlivým, dobrým a špatným. Tato schopnost nevede k jednotě, nýbrž k pluralitě názorů, která se přirozeně manifestuje ve formě nesouhlasu a sporu. Konflikt proto není poruchou, nýbrž důsledkem lidské kompetence k normativní reflexi. Společnost nevzniká z identity, nýbrž z ochoty a schopnosti ustát rozdíl – nejen tolerovat jinakost, ale vstupovat s ní do strukturované a artikulované interakce. Claude Lévi-Strauss, zakladatel strukturální antropologie, podává ve svých dílech (např. „Myšlení přírodních národů“ nebo „Struktury příbuzenství“) přesvědčivý argument, že každá kultura operuje na základě binárních opozic – život/smrt, čisté/nečisté, příroda/kultura – jejichž vzájemné napětí organizuje symbolický řád dané společnosti. Tyto opozice nejsou překážkou jednoty, ale právě naopak: vytvářejí dynamiku, díky níž může společnost existovat jako kulturní celek. Konflikt tak u Lévi-Strausse vystupuje jako strukturální nutnost – jeho zpracování prostřednictvím mýtu, rituálu a instituce zakládá kulturní formu. Podobně René Girard ve své teorii mimetické touhy (zejména „Násilí a posvátno“) ukazuje, že konflikt pramení z napodobování touhy druhých: lidé nežádají objekty přímo, nýbrž prostřednictvím druhých, čímž vzniká rivalita a latentní násilí. Toto násilí je pak přesměrováno na obětního beránka, čímž se obnovuje řád. Girardův model ukazuje, že kultura je v jádru odpovědí na nevyhnutelnost konfliktu – odpovědí institucionální, symbolickou, nikoli represivní.
V moderní politické teorii sehrává klíčovou roli otázka, zda a jak může být konflikt součástí demokratického řádu. Hannah Arendtová v „The Human Condition“ (1958) rozlišuje mezi prací, výrobou a jednáním, přičemž pouze jednání (praxis) zakládá prostor politické svobody. Tato svoboda nevychází z konsenzu, nýbrž z plurality – z toho, že lidé jednají a mluví jako různí, a přesto společně. Politika je pro Arendtovou polem otevřenosti a novosti, a právě skrze konflikt vzniká možnost jednat jinak. Tam, kde se politika redukuje na administrativu, mizí možnost iniciovat, překvapovat a konstituovat nový začátek. Carl Schmitt ve svém „Pojmu politična“ (1932) předkládá jinou, avšak podnětnou tezi: politické vzniká tam, kde lze rozlišit přítel/nepřítel. Schmittova výchozí intuice – že politika se zakládá na existenci rozdílu, který nelze redukovat na ekonomii, morálku či estetiku – zůstává relevantní. Jeho kritika liberálního universalismu, jenž se snaží eliminovat politický antagonismus prostřednictvím technokratického řízení, upozorňuje na riziko potlačení veřejného prostoru jako místa konfrontace. Odtud vede přímá cesta k Chantal Mouffe, jež v „The Democratic Paradox“ (2000) a „Agonistics“ (2013) rozvíjí koncept agonistické demokracie: klíčem není zrušit konflikt, ale institucionalizovat jej v podobě agonistického zápasu. Zatímco antagonismus označuje vztah mezi nepřáteli, kteří se vzájemně neuznávají, agonismus je střetem mezi oponenty, kteří sdílejí základní rámec a uznávají legitimitu druhého. Tato forma konfliktu není ohrožením demokracie, nýbrž její podmínkou.
Rovněž v oblasti kultury, vzdělávání a vědy je konflikt podmínkou tvorby. Jürgen Habermas ve „Theorie des kommunikativen Handelns“ (1981) rozlišuje mezi komunikativním a strategickým jednáním. První směřuje k porozumění mezi rovnocennými subjekty, druhé k dosažení cíle bez ohledu na druhé. Komunikativní jednání předpokládá, že účastníci vstupují do diskurzu se schopností být přesvědčeni. Tento ideál, byť normativní, ukazuje, že k porozumění dochází pouze v prostředí, kde je konflikt možný a kde se střetávají různé racionality. Univerzita, která nedovoluje spor, je sterilní; kultura, která neprovokuje, je bezmocná; škola, která nevychovává ke kritice, je školou podřízenosti. Konflikt tedy není vnějším narušením poznání, ale jeho vnitřní podmínkou.
Současné západní společnosti jsou svědkem nového typu tiché depolitizace. Komunikace je stále častěji prostředkována algoritmy, které filtrují obsah podle komerční relevance či bezpečnostních kritérií. Politický diskurz se posouvá směrem k tzv. „evidence-based governance“, kde jsou politická rozhodnutí legitimizována vědeckými daty, nikoli veřejnou deliberací. Tento model, jak upozorňuje Mouffe, vede k „postpolitice“ – stavu, kdy jsou skutečné hodnotové konflikty potlačeny ve jménu konsenzu expertů. Výsledkem je frustrace, ztráta důvěry v instituce a vzestup radikalismu. V této souvislosti se objevuje i eschatologický impuls: víra, že konflikty lze překonat jednou provždy, že společnost může být řízena jako stroj bez tření. Taková představa je nejen iluzorní, ale nebezpečná – připravuje půdu pro nové formy autoritářství, jež se zakládají na bezpečnostním imperativu.
Odpovědí nemá být návrat k chaotickému konfliktu bez pravidel, ale jeho kultivace. Demokracie potřebuje instituce, které umožní artikulaci sporu: obce, komunity, družstva, participativní rozpočty, občanská fóra, deliberativní procesy. Vzdělávání musí zahrnovat výchovu ke konfliktu – k argumentaci, kritickému myšlení, schopnosti slyšet i nesouhlasit. Právní rámec má chránit občanskou neposlušnost a protest jako legitimní součást veřejného života. Kultura má být místem symbolického zpracování společenských rozporů – nikoli jejich zahlazení. Konflikt není přechodná epizoda, ale trvalý modus demokratického života. Společnost, která se naučí s konfliktem žít, bude pružnější, svobodnější a spravedlivější.
Demokracie není stavem bez konfliktu, ale režimem, který konflikt umožňuje, institucionalizuje a kultivuje. Konflikt je výrazem důstojnosti – toho, že lidé nejsou jen objekty správy, ale subjekty jednání. Kdo vyhání konflikt z politiky, otevírá dveře totalitarismu, který se vždy rodí z představy, že pouze jeden hlas je správný. Demokracie znamená možnost nesouhlasu. Znamená prostor, kde se střetávají rozdílné představy o dobru, a přesto mohou spolu žít. Konflikt není slabost demokracie. Je jejím předpokladem, její ochranou před degenerací v autoritativní konsenzus. Je vyjádřením toho, že svoboda není nikdy hotová, nýbrž vždy znovu vyjednávaná.
„Demokracie není bezkonfliktní harmonie. Je to trvalý nesouhlas vedený jazykem důstojnosti.“