Michal Ševčík se zamyslel nad problémy, které v sobě obsahuje koncept liberálního universalismu a evolučního optimismu. (casopisargument.cz)
Pozorovat dějiny prizmatem přítomnosti může být bolestivé, zejména když evropské pseudoelity jen mrzutě přihlíží a nahrazují jedno hloupé opatření druhým. Lidská práva dostávají na frak, ale nejen tam, kde se s jejich koncepcí nikdy neztotožnili, protože se jedná o export speciálně západní zkušenosti a až neuvěřitelné fantazie, ale paradoxně „doma“, tj. u těch, kteří v průběhu novověku a moderny docela příšerným způsobem začali šířit biedermeierovské maloměšťácké teplíčko jako všeobecný globální standard. Tomuto šíření poznaného dobra musela jít z cesty každá kultura (překážka), která disponuje autonomní epistemologií. Tomu je konec, pochopili to na mnoha místech. Pochopili to nejdříve neliberální myslitelé – teoretici i praktici, jen to nechápe mediálně akademický a lobbistický komplex. Jeho agendy se zhroutily a rovněž celý sen liberálního universalismu. Neumí si s tímto stavem klinické smrti poradit, od svých předků mají v genech hluboké předsudky vůči předmoderní metafyzice a od ní odvozené důstojnosti člověka, která je transcendentní a nemusí být vnějškově institucionálně a formálně zaručována, její výhodou je, že ji člověk nemůže násilím a vlastním přístupem změnit, zničit či pošlapat. Ale pojďme se pobavit o svaté trojici liberálně demokratických režimů a konsekvencí z toho vyplývajících.
Současný koncept lidskoprávního universalismu spočívá na filozofických premisách, jejichž původ lze vysledovat k teoretickým východiskům Kanta, Hegela a Locka (nicméně jde to i dále do minulosti, např. William z Ockhamu). Tito myslitelé formulovali abstraktní vize svobody, racionality a politické legitimity, které se staly epistemologickým a normativním základem moderních koncepcí práv. Současný liberalismus ovšem tyto myšlenky nejen adaptoval, ale také reinterpretoval způsobem, který je čistě sekularizovaný a abstrahuje od metafyzických premis, na nichž spočívala jejich historická reflexe. Tato transformace přispěla k arbitrární expanzi lidských práv do oblastí, které nebyly původně považovány za jejich doménu. Takto se práva přesunula z oblasti čistě původního právního a politického diskurzu do sfér hospodářství, identitární politiky, sociálních konstruktů a individuálních preferencí, což vedlo k jejich fragmentaci a devalvaci a zejména nemožnosti jejich dodržování (sociální práva v ČR asi nemohou být stejná jako v Zimbabwe).
Kantovská epistemologie založená na autonomii rozumu odsunula metafyzickou podstatu práv a místo ní vytvořila univerzální etický rámec, který se stal nástrojem moderního právního diskurzu. Kategorický imperativ abstrahuje materii od historických a sociálních kontextů, což vedlo k umělému oddělení práv od kulturních specifik a přirozeného práva. Právní normy se tak staly odrazem abstraktní racionality, nikoli organického vývoje společností. Tato koncepce byla později využita k ospravedlnění právních doktrín, které ignorují přirozené struktury lidské existence a vytvářejí právní rámce odtržené od antropologické reality. Příklad této transformace lze vidět v rozšíření právní subjektivity na entity, jejichž ontologický status zůstává problematický, například v otázkách genderové identity a redefinice rodinných struktur, naproti tomu Hegelova dialektická metoda přispěla k pojetí práv jako dynamického procesu, jehož směřování je dáno historickým pokrokem ducha. Tato teleologická vize však vede k ignorování alternativních ontologických a kulturních východisek. Hegelova teze o „konci dějin“, kde moderní stát představuje vrchol dějinného vývoje, se v praxi promítla do ideologické rigidity současného právního universalismu, který odmítá pluralitu forem společenského uspořádání – jako svoje pojistky využívá morálního hysterčení veřejnosti. Tento postoj vede k politickému nátlaku na společnosti, které nerezonují s hegemonním (evolučním pojetím práv, a k vytváření konfliktů mezi různými civilizačními okruhy). Například expanze právních kategorií západního liberalismu do kultur s odlišnou historickou zkušeností často nevede ke skutečnému prosazení spravedlnosti, ale naopak ke kulturnímu a následně hospodářskému imperialismu.
Lockeovský empirismus a jeho důraz na individualismus položil základy právního formalismu, který vidí práva jako nástroj ochrany individuálních svobod, nikoli jako součást širšího metafyzického rámce. Lockeovský nominalismus přispěl k dekontextualizaci práv, čímž umožnil jejich nekonečnou reinterpretaci v souladu s měnícími se politickými a sociálními agendami (tyto proměny jsou chápány jako pokrok). Tento posun je zřetelný v současných diskusích o tzv. „nových právech“, která samozřejmě nemají žádné zakotvení v přirozeném právu, ale spíše reflektují momentální ideologické a byznysové trendy. Takové pojetí práv činí z právního řádu pouhý nástroj moci, nikoli systém vycházející z objektivních principů spravedlnosti. Příkladem je moderní diskurz o právech na osobní genderovou identitu, který nepracuje s žádným pevně ukotveným antropologickým základem a místo toho podléhá neustálé redefinici dle momentálních sociálních a marketingových tlaků.
Současná krize lidskoprávního universalismu je přirozeným důsledkem jeho epistemologických a ontologických deficitů. Minimalistická metafyzická interpretace práv, jak ji nalézáme v aristotelsko-tomistické tradici, poskytuje alternativní model, jenž reflektuje jak univerzální aspekty lidskosti, tak i partikulární kulturní a historické odlišnosti. Tento model není založen na hegemonii abstraktní racionality, ale na uznání ontologického statusu člověka jako bytosti s transcendentním určením, což mu umožňuje být mostem mezi různými civilizacemi a hodnotovými systémy. Aristotelovská tradice chápe člověka jako bytost žijící v polis, kde práva nejsou pouhými abstraktními konstrukty, nýbrž organickou součástí řádu, který má své přirozené meze a účel. Tato koncepce práv nevnímá jako otevřený projekt neomezené expanze právních nároků, ale jako součást harmonického uspořádání společenského a morálního řádu.
Zatímco současný universalismus selhává, protože ignoruje antropologickou realitu, minimalistické pojetí lidských práv může nabídnout řešení, které respektuje jak obecnost lidské podstaty, tak i jedinečnost konkrétních lidských společenství. Tento přístup umožňuje skutečný dialog mezi kulturami, protože uznává lidskou důstojnost nejen jako abstraktní koncept, ale jako něco, co má konkrétní a praktickou existenci v rámci dané civilizace. Minimalistická metafyzika práv tedy nenutí společnosti k přijetí uniformního modelu, ale spíše podporuje existenci pluralitních právních a morálních rámců, které reflektují realitu lidské přirozenosti. Tímto způsobem lze překonat současnou krizi liberalismu a vytvořit právní rámec, který není založen na hegemonním universalismu, ale na skutečném respektu k lidské existenci ve všech jejích podobách. Myslím si totiž, že spoustu dobrých věcí naši vzdálení předci už objevili, stačí se zbavit všech nebezpečných fikcí, mezi nimiž je lineární vývoj, evolucionismus a agnosticismus, zároveň s tím vyléčíme naši nenapravitelnou iluzi, že jsme v nějaké pomyslné soutěži kultur dospěli nejdále. Žádná soutěž není a nebyla.