Sprnová olympiáda v Paříži se Emmanuelu Macronovi zdá vhodnou příležitostí, aby přiměl Rusy, Izraelce i všechny ostatní k zastavení bojů. Ivan Hoffman vidí tento projekt skepticky. „Kvůli sportu se války nepřerušují, pouze se o nich v průběhu her méně referuje,“ shrnuje dnešní pojetí antické zvyklosti. (parlamentnilisty.cz)
Příměří na Ukrajině a v Gaze v čase olympijských her v Paříži, to je sen francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Není první ani poslední, kdo by rád oživil antickou tradici, kdy kvůli sportovním hrám zavládl na pět dní posvátný mír díky striktnímu zákazu válek a jiných násilností. Do Olympie mimochodem kromě sportovců cestovali i politici, pro které byly hry příležitostí uzavírat politické smlouvy a utužovat národní a kulturní vztahy.
Francouzský prezident zřejmě cítí, že jeho hlas ani jeho důvěryhodnost nestačí, a tak o pomoc s dojednáním příměří míní požádat čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Zda myšlenku olympijského příměří podpoří další autority, je nejasné. Určitě je ale dobře, že se o olympijském příměří mluví. Každý den, kdy nezabije člověk člověka, se počítá, a je dobré si připomínat, že sport už kdysi důvodem k příměří byl.
Zda se během olympijských her přestane, nebo nepřestane válčit, nakonec rozhodnou Hamás, Izrael, Rusko a Ukrajina. Je-li smyslem příměří bezpečnost sportovců, pak příměří praktický mysl nemá. Hamás a Rusko nebudou sportovci v Paříži reprezentovat, a reprezentanty Izraele a Ukrajiny nečeká nebezpečná cesta do Paříže zeměmi, zmítanými násilnostmi. Bezpečně a pohodlně se do dějiště her přepraví letecky.
Pro olympijské příměří bohužel v novodobé historii chybí precedens. Kvůli sportu se války nepřerušují, pouze se o nich v průběhu her méně referuje. Přikročit k olympijskému příměří kupříkladu nenapadlo Američany během válčení v Iráku či v Afghánistánu. Jelikož se z olympijských her stala prestižní událost, příležitost k propagaci hostitelských zemí, respektive režimů, chybí vůle oddělit sport od politiky. Hry zpravidla provází politický bojkot a někteří sportovci jsou diskriminováni za to, koho reprezentují. Sport není příležitostí odložit nepřátelství, ale naopak je příležitostí k nepřátelství, k ponižování nepřítele.
Na tomto místě je fér připomenout, jak to kdysi dopadlo v Řecku. Jak šel čas, na olympijských hrách stále častěji závodili profesionálové, příslušníci nižších vrstev, vycvičení v jedné disciplíně. A od 3. století našeho letopočtu už soutěžili i závodníci neřeckého původu. Když po ovládnutí Řecka Římany organizovali olympiády římští císaři, nad Řeky, kteří se octli v menšině, vítězili Syřané, Féničané, Ilyrové, Afričané či Babyloňané. Už se neskládají ódy na vítěze, množí se případy korupce, úroveň upadá. Nakonec olympiádu coby pohanský nešvar zakazují křesťané, konkrétně císař Theodosius I. roku 393.
Étos olympijského soutěžení, a sportu obecně, se přeceňuje. Olympijské příměří nemá šanci, pokud si sportovci ze znepřátelených zemí neumějí podat ruce. Olympijské příměří by komplikovalo vedení války. Nikomu se nechce riskovat, že soupeř zneužije příměří a získá výhodu. Především je ale příměří stav, kdy se nebombarduje, nestřílí, takže se na válce nevydělává. Macronovi, někdejšímu investičnímu bankéři od Rothschilda, to musí být jasné.