Politolog Ladislav Zemánek analyzuje vztahy mezi Čínou a Indií ve světle nedávné návštěvy indického ministra zahraničí v Pekingu. (casopisargument.cz)
V polovině července navštívil indický ministr zahraničí Subrahmanyam Jaishankar poprvé po téměř šesti letech Čínu. Naznačuje to sice opatrné, ale promyšlené úsilí o obnovení vztahů mezi dvěma velmocemi. Jednání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, ministrem zahraničí Wangem I a viceprezidentem Chan Čengem v Pekingu sice nepřinesla zásadní průlom, přesto šlo o důležitý krok k obnovení komunikace na nejvyšší úrovni a postupné normalizaci. Tento proces přichází v době 75. výročí navázání diplomatických vztahů mezi oběma státy a odráží širší realitu – pozvolné sbližování na pozadí přetrvávajícího strategického soupeření.
Ministr Jaishankar, který reprezentuje umírněné a pragmatické křídlo indické diplomacie, prosazuje spolupráci s Čínou a aktivní zapojení do multilaterálních institucí, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) a BRICS. Jeho přítomnost v Pekingu symbolizuje snahu Indie rekalibrovat vztahy se severním sousedem.
Význam čínsko-indických vztahů přesahuje bilaterální rámec. Čína a Indie jsou dvě nejlidnatější země světa s rychle rostoucími ekonomikami. Obě představují starobylé civilizace a mají čím dál větší vliv na globálním Jihu. Jejich schopnost zvládat vzájemné konflikty a nacházet nové oblasti spolupráce má proto zásadní dopad na regionální i globální řád.
V poslední době došlo ve vzájemných vztazích k několika významným posunům. Politický dialog a setkání na vysoké úrovni byly obnoveny a došlo ke stabilizaci v otázce pohraničních sporů. Zintenzivňují se výměny v různých oblastech i regionální konektivita. Hospodářská provázanost zůstává silná a koordinace v rámci multilaterálních platforem, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci či OSN, akceleruje.
Významným milníkem byla schůzka mezi prezidentem Si Ťin-pchingem a indickým premiérem Nárendrou Módím v ruské Kazani v říjnu 2024. Tato schůzka odstartovala novou fázi vzájemného dialogu. Pozitivní vývoj vztahů přitom nebyl narušen ani konfliktem mezi Indií a Pákistánem v květnu tohoto roku, což svědčí o rostoucí politické vůli prohlubovat spolupráci na obou stranách.
Hospodářská výměna rovněž pokračuje v růstu. V roce 2024 se Čína znovu stala největším obchodním partnerem Indie, když po dvou letech předstihla USA. Obchodní výměna dosáhla 118,4 miliardy dolarů, což oproti roku 2023 představuje nárůst o 4 %. Tato čísla poukazují na prohlubující se vzájemnou závislost, která zároveň motivuje k udržení dialogu.
Z čínského pohledu je zhoršení vztahů v posledních letech vnímáno jako nenormální stav. Čínští představitelé důsledně prosazují zlepšení vztahů v řadě oblastí. Indie je v čínském diskurzu často popisována jako spřízněná starobylá východní civilizace a bilaterální vztah je metaforicky označován jako „tango draka a slona“, vyjadřující potenciální harmonii mezi oběma mocnostmi.
Čína vnímá Indii jako nepostradatelného aktéra globálního Jihu a odmítá, že by rozvoj vztahů s Indií byl namířen proti třetí straně. Za pozornost stojí, že stejná formulace je používána i v souvislosti s čínsko-ruským strategickým partnerstvím. Obě země prosazují multipolární svět, multilateralismus a ekonomickou globalizaci. V tomto kontextu existují paralely mezi vizí Si Ťin-pchinga o „společenství se sdílenou budoucností lidstva“ a Módího konceptem „vasudhaiva kutumbakam“ („svět je jedna rodina“), který vychází ze staroindické filozofie a klade důraz na harmonii a propojenost. Podobně si čínská civilizační iniciativa klade za cíl oživit předmoderní kulturní rámce a pluralitu civilizací, čímž se ideově přibližuje indické perspektivě.
Jaishankar během svých schůzek v Pekingu zdůraznil indickou zásadu strategické autonomie a nezávislé zahraniční politiky, tedy přístup, který rezonuje s čínskou diplomacií. Indii a Čínu definoval jako rozvojové partnery, nikoli rivaly, což kontrastuje s převládajícím západním narativem, který vztahy mezi oběma zeměmi prezentuje především jako konkurenční a konfliktní.
Situaci nicméně komplikuje americký faktor. Současný tlak z Washingtonu – zejména hrozba obchodní války a nepředvídatelnost americké zahraniční politiky – představuje riziko pro Dillí i Peking. Indie, Čína a další státy BRICS čelí rostoucímu tlaku ze strany Bílého domu i generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, který pohrozil sekundárními sankcemi kvůli pokračujícím ekonomickým vazbám na Moskvu. Tyto vnější tlaky mohou paradoxně Čínu a Indii sblížit, protože oba státy se snaží bránit svou strategickou autonomii a rozvojové cíle. Historicky se USA snažily využívat rozdílů mezi Indií a Čínou k prohlubování těchto rozporů. Tato strategie však může být méně účinná v době, kdy si Dillí i Peking čím dál více uvědomují nutnost definovat své místo ve světě po svém.
Přes pozitivní dynamiku významné překážky přetrvávají. Nejdůležitější z nich je nevyřešený hraniční spor, který zůstává nejcitlivější a nejsložitější otázkou bilaterálních vztahů. Střet v údolí Galwan v roce 2020, který si vyžádal na dvě desítky obětí, vedl k vážnému zhoršení vztahů. Červnová návštěva indického ministra obrany Rajnatha Singha v Číně nicméně signalizuje obnovenou ochotu hledat trvalé řešení.
Napětí panuje i v oblasti obchodu. Indie čelí omezením dovozu vzácných zemin z Číny, které jsou klíčové pro strategické průmyslové sektory. Občasné čínské vývozní kontroly narušují indickou výrobu a brzdí potenciál čínských investic v zemi. Indie zase čínské investice omezuje s odkazem na národní bezpečnost, zakázala desítky čínských aplikací a provedla razie v řadě čínských firem.
Napětí existuje také na úrovni geopolitiky. Rostoucí přítomnost Číny v jižní Asii a Indickém oceánu naráží na strategické zájmy Indie, zvláště v zemích jako Bhútán, Nepál, Pákistán a Srí Lanka. Indie se dlouhodobě odmítá připojit k čínské Iniciativě pásu a stezky (BRI), zejména kvůli nesouhlasu s čínsko-pákistánským koridorem (CPEC), který vede přes sporná území. Kontroverze v Indii vyvolávají i čínské plány na výstavbu největší přehrady světa na řece Jarlung Cangpo, která teče do Indie.
K překonání těchto překážek je nezbytný stabilní a efektivní mechanismus budování důvěry. Obnovení strategického dialogu a posílení víceúrovňové bezpečnostní spolupráce jsou nutnými kroky k vytvoření zralého a odolného bilaterálního partnerství. Na praktické úrovni by obě země mohly znovu zvážit potenciál hospodářského koridoru Čína-Nepál-Indie (CNIEC). Tento projekt, navržený Pekingem v roce 2018 a podpořený ze strany Káthmándú, usiluje o větší konektivitu a ekonomickou integraci himálajského regionu. Indie zatím návrh odmítla, ale jeho přehodnocení by mohlo přinést strategické i ekonomické výhody všem stranám.
Dalším konkrétním krokem může být obnovení vojenských cvičení, která byla zahájena v roce 2007, ale po roce 2019 byla pozastavena. Vojenská spolupráce by posílila důvěru a transparentnost. Klíčová je také koordinace v oblasti vodohospodářství – v čínském Si-cangu (Tibetu) pramení sedm velkých řek, které následně protékají Indií, což vytváří rizika, ale také příležitosti.
Ačkoli úplná normalizace čínsko-indických vztahů je ještě daleko, aktuální vývoj ukazuje na opatrný, ale reálný posun. Tváří v tvář globální nejistotě, polarizaci a geopolitickému přeskupování mohou totiž obě asijské mocnosti z pragmatické spolupráce a vzájemného respektu vytěžit řadu výhod.