Politolog Ladislav Zemánek analyzuje pozici Číny v izraelsko-íránské válce a její dopady na zájmy asijské velmoci v tomto strategickém regionu. (casopisargument.cz)
Izrael opět přepisuje pravidla boje. Pod vedením premiéra Benjamina Netanjahua zahájil Tel Aviv útoky na Írán bez většího ohledu na mezinárodní právo či globální mínění. Izraelci své činy prezentují jako nezbytnou reakci na údajnou hrozbu, že Írán získá jaderné zbraně – argument nápadně podobný americké dezinformaci o zbraních hromadného ničení v Iráku, která posloužila jako záminka k invazi v roce 2003. Čína se staví proti pokračující démonizaci Íránu ze strany Izraele a Spojených států a obává se, že tato válka narativů může připravovat půdu pro rozsáhlou agresi.
V reakci na izraelský útok Peking zaujal jasné stanovisko. Čínské ministerstvo zahraničí odsoudilo opakované porušování íránské svrchovanosti, bezpečnosti a územní integrity, stejně jako všechny kroky, které přispívají k napětí v regionu. Vyjádřilo hluboké znepokojení nad možnými důsledky izraelských vojenských operací a vyzvalo k diplomatickému a politickému řešení situace s důrazem na to, že eskalace neprospívá vůbec nikomu. Ministerstvo rovněž potvrdilo ochotu Číny hrát aktivní roli při deeskalaci.
Tento postoj byl potvrzen na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde čínský velvyslanec Fu Cong odsoudil „válečný avanturismus“ Izraele a spojil ho s okupací Pásma Gazy, která již stihla způsobit „humanitární katastrofu“. Jeho komentáře nepřímo vybízely Washington, aby izraelské kroky usměrnil a zabránil další eskalaci.
V sobotu čínský ministr zahraničí Wang Yi telefonicky hovořil se svými protějšky v Íránu a Izraeli. Kontrast mezi oběma hovory mohl být stěží větší. Během rozhovoru s íránským ministrem Seyedem Abbasem Araghchim Wang odsoudil „bezohledné útoky“ Izraele a zdůraznil, že tyto činy porušují Chartu OSN i mezinárodní právo. Vyjádřil také obavu, že útoky na jaderná zařízení vytvářejí nebezpečný precedens s potenciálně katastrofálními následky. Při hovoru s izraelským ministrem Gideonem Sa’arem Wang odsoudil použití síly a vyzval Izrael, aby upustil od vojenského řešení konfliktu s Teheránem.
V současné krizi Čína jednoznačně podporuje Írán a odmítá vojenské řešení íránské jaderné otázky. To je v souladu s dlouhodobým diplomatickým přístupem Pekingu. Čína uznává právo Íránu na mírové využití jaderné energie, jak je zakotveno ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), a zároveň se staví proti jakýmkoli snahám Teheránu získat jaderné zbraně, což by porušilo mezinárodní dohody a čínskou vizi Blízkého východu jakožto regionu bez jaderných zbraní.
Írán nicméně opakovaně prohlašuje, že o jaderné zbraně neusiluje. Podpořil Společný komplexní akční plán (JCPOA) z roku 2015, který zkrachoval poté, co od něj Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa jednostranně odstoupily. S návratem Trumpa do Bílého domu rostly obavy, že bude znovu eskalovat íránskou jadernou otázku a pohrozí vojenským zásahem, pokud Teherán nesplní americké požadavky. Čína i Rusko se proti takovému jednostrannému diktátu staví. V březnu Peking hostil trilaterální jednání náměstků ministrů zahraničí Číny, Íránu a Ruska, které mělo za cíl podpořit multilateralismus a řešení jaderné otázky na půdorysu JCPOA a také odsoudit nelegální sankce uvalené na Írán.
Diplomatická podpora Íránu ze strany Číny odráží rostoucí dynamiku bilaterálních vztahů. V roce 2021 obě země podepsaly komplexní strategické partnerství a 25letou dohodu o spolupráci v oblasti obchodu, infrastruktury, energetiky, technologií, obrany, vzdělávání a dalších odvětvích výměnou za stabilní dodávky ropy. Navzdory americkým sankcím zůstává Čína největším obchodním partnerem Íránu a odběratelem až 90 % íránské ropy určené na export. Vojenská spolupráce zahrnuje například společné námořní cvičení „Námořní bezpečnostní pás“, které pravidelně probíhá od roku 2019 společně s Ruskem a Čínou.
Tato spolupráce je klíčovým výsledkem íránské strategie zdůrazňující orientaci na východní státy, zahájené prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem. Tato strategie, která upřednostňuje vztahy s Čínou a Ruskem, přinesla řadu společných projektů a v roce 2023 vedla k přijetí Íránu do Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO). Přestože vztahy mezi Čínou a Íránem těží ze sdílených geopolitických zájmů a ekonomické komplementarity, čelí i překážkám, jako jsou nesplněné investiční sliby, rizika spojená se sankcemi, nedůvěra ohledně výsledků spolupráce a asymetrická očekávání. Peking usiluje především o stabilní přístup ke zdrojům a o posílení regionálního vlivu, zatímco Teherán očekává výraznou ekonomickou podporu a pokročilé technologie.
Politická podpora Číny však není bezpodmínečná. Pokud by se Írán například pokusil zablokovat Hormuzský průliv – životně důležitou trasu pro více než 25 % světové ropy a třetinu světového LNG – čínské zájmy by byly vážně ohroženy. Stejně tak pokud by Írán odstoupil od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, šlo by o přímou výzvu pro čínský důraz na mezinárodní právo a multilateralismus. Dlouhodobě by snaha Íránu obcházet západní sankce prostřednictvím užší ekonomické a vojenské spolupráce s Čínou včetně možných nákupů zbraní a vojenské techniky mohla dále vyostřit již tak napjaté čínsko-americké vztahy a zvýšit geopolitické napětí.
A otevřené konfrontaci se Peking snaží vyhnout. Dává přednost tomu, aby se prezentoval jako zodpovědná globální mocnost, která prosazuje diplomacii. Tento obraz je klíčový pro rostoucí roli Číny na Blízkém východě. Zatímco čínské zprostředkování normalizace vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií v roce 2023 bylo diplomatickým úspěchem, její vliv na Teherán zůstává omezený. Jako relativní nováček v blízkovýchodní diplomacii může Čína čelit ohrožení svých zájmů nejen v důsledku izraelské agrese, ale i případných neuvážených kroků ze strany Íránu. Dosud však byly reakce Teheránu zdrženlivé, což z Tel Avivu činí hlavní zdroj čínských obav.
Ačkoli čínská vláda i veřejné mínění široce sympatizují s Íránem, někteří čínští analytici si kladou otázky ohledně aktuální strategie Teheránu. Po tragické smrti prezidenta Ebráhíma Raísího v květnu 2024 se íránské vedení začalo více přiklánět k dialogu se západními mocnostmi. Tento politický posun následovala série ničivých izraelských operací—oslabení Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Palestině, posílení izraelského vlivu v Sýrii a v říjnu útoky na íránské raketové a protivzdušné systémy, které otevřely cestu k dalším útokům.
Reakce Íránu na tyto nepřátelské kroky byla nečekaně slabá. Může to být projev zdrženlivosti, ale zároveň to může být i projev slabosti. Vyvstává proto otázka, zda pasivita nepodněcuje větší tlak, místo aby ho snižovala, a zda ústupky Spojeným státům nakonec jen nepodpoří další agresi. Čína i Rusko, které jsou zataženy do strategického soupeření s Washingtonem, pozorně sledují vývoj konfliktu mezi Íránem a Izraelem a mohou brzy dospět k jednoznačnému závěru – že v dnešní geopolitické situaci může být váhavost nebezpečnější než aktivní odpor.