Společnost je tak trochu jako papiňák. Každá společnost a v každé době. Jen teplota a tlak v papiňáku se mění podle toho, jak se mění míra nespokojenosti veřejnosti. (institutvk.cz)
Ventilem takového přetlaku bývají nejčastěji volby. Cynici říkají, že lidi chodí k volbám kvůli tomu, aby pak měli na koho nadávat. A že občas u voleb změní své rozhodnutí z minula, aby mohli nadávat zase někomu jinému. Ona na tom je trocha pravdy, daleko více ale platí, že nálady se mění ve společnosti kontinuálně a že ke konci volebního období bývá spektrum nálad oproti výsledkům minulých voleb hodně posunuté, a to v takové míře, která odpovídá míře zklamání voličů z aktuální politické reprezentace.
A když je takové posunutí už hodně dramatické, tlak v papiňáku naroste k hodnotám, které hrozí roztržením hrnce a následným velkým nepořádkem po celé kuchyni. Když do tohoto momentu včas vpadnou volby, tlak je vždy alespoň zčásti upuštěn a veřejnost zvědavě sleduje, jak si politické situace poradí s kartami rozdanými nově.
Tak tomu bývalo po celá dlouhá desetiletí, v zemích s parlamentní demokracií nejméně od konce 19. století. Jenže v posledních letech se tenhle princip zadrhává. My jsme to zažili v plné parádě v roce 1998, kdy mediální frontou podporované politické síly v čele s tehdejším prezidentem republiky chtěli vítěze voleb vytlačit do autu. A občas se takové zamotané povolební situace stávaly i v dalších zemích. Byly to ale jevy spíše nesouvisející a ojedinělé.
Dnes máme co do činění s novou oficiální politickou strategií pokrokářských sil v mnoha zemích kolem nás. Někde chtějí hloubit příkopy, někde budovat sanitární kordony, někde silou protlačit „nepolitické“ řešení povolební situace, jako naposledy ve Francii.
Tím ale volby ztrácejí svou zásadní funkci úpustného ventilu, protože ten je těmito brutálními metodami ucpán a část společnosti má oprávněný pocit z toho, že je v rozhodujících politických strukturách podreprezentovaná. Potrácela se moudrost a předvídavost těch, kdo před sto lety vtáhly do hry ještě nedávno protisystémové sociální demokraty, naložili jim podíl na odpovědnosti, tím je odzubili, zcivilnili a učinili z nich konstruktivní součást politického establishmentu. Elektorát socialistů poztrácel sovu radikalitu, protože už nemohl argumentovat tím, že je odstaven, vylučován ze hry a stát tak vlastně není jeho. Ventil vypustil páru.
A přesný opak dnes dělají politické struktury napříč Evropskou unií. Protestní strany sílí, leckde už zápolí o první místo v popularitě a preferencích, ale zůstávají ostrakizováni. K čemu to vede? K nefunkčním slepencům, k poloúřednickým vládám, k provizorním řešením, k nestabilním řešením. Jako právě nyní ve Francii.
Prezident Macron vyvolal předčasné volby. Jeho spojenci je prohráli na celé čáře. Zvítězil radikální levice, těsně za ní nacionalističtí tradicionalisté. Ale k moci nedostali ani čuchnout, Macron instaloval svého člověka do premiérského křesla a sledoval, co to udělá. Udělalo to bác. Vláda bez podpory v parlamentu neprosadí vůbec nic, včetně rozpočtu, a tak se v těchto chvílích zhroutila. A zase slyšíme, že hlavní starostí je nyní najít řešení, u kterého by neasistovali ti oškliví. Ti, kdo mají největší podporu veřejnosti. Ventil je ucpán. A pokud nebude rozumně popuštěn, vyletí francouzský papiňák brzy do vzduchu. A pak možná německý. A pak další.
K čemu vede izolace, ignorace, ostrakizace a šikana radikálních stran? Jedině k tomu, že velká část veřejnosti už nebude vidět řešení ve volbách. Tlak poroste, až hrnec bouchne. Myslí si snad tihle stoupenci zadržování, kriminalizace, blokace, umlčování a dehonestace velké části veřejnosti, že to u moci nějak přestojí, hrnec vychladne sám od sebe a pojede se v klidu dál ve starých kolejích?
No, to se pouštějí do hodně riskantního dobrodružství.