Země EU ovládlo militaristické třeštění. A ovládlo i českou společnost. Mír je sprosté slovo, diplomacie je forma appeasementu, každá koruna zbrojařům je dobrá koruna. (institutvk.cz)
Člověk by řekl, že je to správné v době, kdy v Evropě vybuchují vlaky, metra, autobusy, útočí se noži a mačetami, kdy do bukolické selanky pronikly miliony mladých mužů z kulturně a etnicky zcela jiných končin. Některá místa už nelze bránit, ta už je nutno brát si zpět.
Jenže o lepší kontrole vnější schengenské hranice nebo popřípadě o znovuzavedení hraničního režimu mezi členskými zeměmi Schengenu tady nikdo moc nemluví. Ani o nastolení pořádku v ulicích metropolí. Mluví se o stihačkách, bombardérech, raketách, křižnících, dělech a tancích. No, některé národy si libují v písních, jiné zase v tancích.
Tyhle bojové přesmyčky se zatím dějí spíše v hlavách, na politické scéně a ve společenském klimatu. Ale brzy se promítnou i do veřejných nákladů a následně také do míry bojechtivosti nově nadupaných a nově zaplacených lidí v maskáčích, holínkách a helmách. Kvůli bezpečí v ulicích to není. Je to prý kvůli globálním rizikům. Sice nemáme s nikým žádný spor na naši vojáci dosud stříleli převážně na domorodce kdesi v dalekých pouštích a horách, ale společensky bonifikovaný postoj je ten, že užuž nás chce někdo napadnout a je třeba být připraven, možná i k preventivnímu úderu.
To celé se halí do dojemných slov plných starosti o bezpečí občanů. Pak se ale začalo od konce. Kdyby opravdu vážně měl stát starost o bezpečí civilistů, kdyby opravdu situaci vyhodnotil tak, že našim rodinám bezprostředně hrozí válečné utrpení, bylo by to dávno vidět.