Josef Buřič píše na okraj náznaků nové spolupráce USA a Ruska v oblasti jaderné ekonomiky. Dovede její potenciál Česko využít? (casopisargument.cz)
Žijeme v bouřlivé době. Co platilo ještě před pár dny či týdny najednou neplatí a z těch, co stáli proti sobě, budou možná, když ne soupeři, tak rozhodně nebudou nepřátelé. Samozřejmě, že v politice, o které zde mluvíme, je vše relativní a platí tam, co bychom si měli připomínat alespoň jednou denně: Státy nemají přátele, mají jen zájmy.
To je určitě případ i toho, co dnes vidíme. Možná jde o tušení budoucí spolupráce nebo alespoň vzájemného respektování „zájmů“ mezi USA a Ruskou federací. Ta třetí – největší světová ekonomika – možná také najde svůj prostor.
Jednoduše – Jaltské uspořádání světa již definitivně končí a je před námi etapa, která nakonec skončí nějakou novou Jaltou. Svět se prostě změnil a v něm už bude jiné místo pro evropské „mocnosti“ minulosti – „kdysi Velkou“ Británii a Francii. Obě dnes uzavírají první desítku zemí s největším HDP v paritě kupní síly. Do pěti let už to nebude pravda a budou si hledat své místo někde v polovině druhé desítky.
Jaká může být pozice naší malé vlasti? Budeme dál pokračovat v zášti a někdy v otevřeném nepřátelství vůči východní mocnosti a současně se budeme snažit změnit chování oné zaoceánské mocnosti? Nebo budeme hledat místo pro rozumnou politiku, která musí v zejména v ekonomice překonat nesmysly Grýndýlu?
Je s podivem, že nikdo nevidí nebo nechce vidět, k čemu se schyluje v našem průmyslu? Jak postupně jedna po druhé naše firmy ztrácejí odbyt – zejména v automotivu. A to je teprve začátek. Nejsou před zavřením i naše ocelárny, když některé malé slévárny už definitivně zavřely?
Zachráníme průmysl nesmyslným (především však neuvěřitelně předraženým) zbrojením a neuvěřitelnými zisky našich zbrojovek? Platíme to přece my, nikdo jiný – to není žádný vývoz a příjmy z něho – to jsou peníze našich daňových poplatníků, které takto doslova vyhazujeme oknem, resp. našim zbrojařům na účet.
Je před námi, tedy Evropou, a také nakonec i světovou ekonomikou etapa hledání nových zdrojů energie. Slunečníky na to nestačí. Jediný, kdo může poskytnout dostatečné zdroje energie, je atomová energie.
Dnes vidíme, že hlavní mocnosti – Ruská federace a USA – chtějí spolupracovat. Hledají společné dealy, jak o tom mluví prezident Trump. Na Ukrajině či v Rusku chtějí společně těžit vzácné nerosty a mají další projekty.
Velmi rychle přijde řeč i na společné využívání jaderné energie. Protože zejména USA to potřebují jako náhradu svých starých jaderných bloků a ani Rusko není zcela saturováno. Rusko má jednu výhodu – má mnoha lety prověřenou technologii. Navíc, podle různých odhadů, má hlavní ruská firma pro stavbu jaderných elektráren Rosatom plně vytíženou kapacitu nejméně do roku 2036. Po jejích projektech je ve světě velká poptávka. Pokud spojí své síly s americkým Westinghouse, mohou zlepšit svůj výkon společně. Takové spojení je v zájmu obou zemí.
To je přece také příležitost pro český průmysl. Nemá cenu čekat, až se Korejci rozmyslí, co vlastně budou u nás stavět. Doufejme, že to nebude ten zatím nikde nefungující reaktor, který navíc je licencí Westinghouse. S nimi se budeme handrkovat – zda náš podíl bude 60 %? A co když nebude? Stopneme tu stavbu?
Náš komplex jaderného průmyslu (společně se Slováky) byl schopen vyrobit až dva bloky 1000 MW ročně. Do roku 2000 jsme dodali 24 jaderných bloků do východní Evropy podle osvědčené tehdy sovětské dokumentace. Všechny spolehlivě fungují…
Proč bychom dnes nemohli navázat takovou spolupráci, spojí-li se Westinghouse a Rosatomem, pak my můžeme být dodavatelem primárního okruhu a další technologie.
Pro nás je to jedinečná příležitost – nikdo v Evropě nemá takový komplex jaderného strojírenství, jako my. Tak na co čekáme? Že za námi někdo přijde a bude nás prosit? Nebo ten komplex necháme definitivně zničit?
Vždyť už tady taková spolupráce byla. Temelín je postaven podle ruského, resp. sovětského projektu, s regulační technikou Westinghouse a veškerým zařízením primárního i sekundárního okruhu od českých, resp. československých firem.
Proč bychom nemohli navázat na takovou spolupráci i v příštích letech? Máme k tomu dost předpokladů. Je to Škoda JS v Plzni, která dělala reaktor 1000 MW, a tak nový ruský MIR 1200 MW dokáže také, další zařízení vyrobí i další naše firmy a zapojí se o slovenské firmy – SES Tlmače.
Pokud chceme nastoupit do vlaku, který se dnes rozjíždí, pak tedy začněme – bez předsudků jednat s oběma partnery o naší spoluúčasti. Chce to jen odvahu. Politickou odvahu. Té je však na české straně tradičně hodně málo.
Nečekám, že by současná fialová vláda dokázala v tomto směru něco udělat. Jestli ta nová vláda (po volbách) ještě postačí do toho ujíždějícího vlaku nastoupit, je taky velká otázka. Tím spíš je nutno nic neodkládat
Chybí nám skuteční političtí vůdci a možná, že ten vlak příležitostí ujede. Ale naděje prý umírá poslední…