Jan Keller dnes píše o tom, v čem dnes vlastně současní liberální progresisté navazují na marxismus, i když se liší v nástrojích. (casopisargument.cz)
Vedou se spory o to, kam patří ty ideové a politické proudy, jež bývají označovány jako levicově liberální, progresivistické anebo též neomarxistické. Zejména poslední z uvedených označení vzbuzuje nemalé rozpaky, někdy i emoce. Lze to pochopit. Těžko vysvětlit, že právě v době, kdy padnul východní blok založený na ideologii marxismu, by jakási forma (neo)marxistického myšlení mohla ovládnout Západ. Vítězství Západu v souboji dvou světových soustav by tím bylo poněkud zpochybněno. Zároveň by se jen obtížně vysvětlovalo, jak může neomarxistické myšlení rozšířené na univerzitách, v médiích a v politicky korektních stranách koexistovat s neoliberální kontrolou ekonomiky a politické moci.
Není složité prokázat, že progresivismus určité prvky neomarxismu vykazuje. Marx s Engelsem chválili buržoazii za to, že bez milosti rozmetala všechny normy a tradice, které svazovaly předchozí společnosti. Rozbila stavovské zřízení postavené na rodové příslušnosti, zbavila rodinu falešného pozlátka romantičnosti, svým globálním působením snížila význam národů, obrovsky revolucionizovala techniku, dopravu a celý způsob výroby.
Buržoazie zrušila staré tradice, zpochybnila až dosud závazné normy, překračuje všechny hranice dosavadního uspořádání života společnosti. Klasikové marxismu chtějí jít v rozkladu starého světa ještě dále. Požadují překročit hranice rodiny v její buržoazní podobě, ignorovat hranice států, neboť proletáři nemají svůj stát, do budoucna zpochybnit hranice profesí tím, že budou překonány omezenosti dané dělbou práce.
V tom všem liberální progresisté na marxismus navazují a v řadě ohledů ho radikálností svých požadavků dokonce ještě překonávají.
Naprosto sdílejí Marxovo rovnítko mezi revolucí a všelidskou emancipací. Rozdíl existuje „pouze“ v cestě, po které se neomarxisté vydali. Klasikové marxismu chtěli dovršit radikální odstraňování všech hranic ve sféře ekonomické, konkrétně v oblasti produkce. Vyzývali ke zrušení hranic, které jako jediné zůstaly pro buržoazii posvátné, tedy daných soukromým charakterem vlastnictví výrobních prostředků. Tím, že padne toto poslední tabu, bude kapitalismus překonán podobně revolučním způsobem, jakým on sám zrušil a odstranil předchozí společenské poměry.
Progresivisté chtějí lidskou emancipaci prosadit nikoliv v sektoru výroby, nýbrž ve sféře spotřeby. Klíč k vytvoření nové společnosti nehledají v oblasti ekonomiky, ale v oblasti kultury. Nemohou jinak, jsou plodem přechodu od klasické průmyslové společnosti ke společnosti služeb včetně industrializované kultury. Spotřeba má být revolucionizována tím, že věcí svobodné volby konzumenta se stane vše, co bylo až dosud považováno za přirozené a jednou provždy dané. Zatímco Marx chtěl revolucionizovat poměry v továrně, neomarxisté chtějí ještě radikálněji revolucionizovat poměry v supermarketu. Předmětem zcela svobodné volby spotřebitele se má stát země, ve které se rozhodne žít, složení rodiny, kterou touží založit, jeho rodová identita a jeho vlastní pohlaví.
Proto také mohou žít levicoví liberálové v tak úzké symbióze s pravicovými neoliberály. Proběhla mezi nimi jakási forma dělby práce ohledně toho, kdo co revolucionizuje. Zatímco neomarxisté odvážně překračují i poslední meze toho, co bylo až dosud bráno za přirozené a vrozené, neoliberálové se zaměřili na překračování omezení v dosahování profitu. Ti první postupují již od konce let šedesátých pod vlajkou ničím nebrzděné touhy, ti druzí se jen o něco později šikují pod praporem ničím neregulovaného podnikání. Nikde se to tak nehemží přívlastky „radikální“, „subversivní“, „extrémní“, „revoluční“ jako v manažerských příručkách od devadesátých let minulého století. Dozvídáme se z nich, že byznys provozovaný v zeštíhlených firmách uvolňuje kreativitu a podporuje nové způsoby myšlení, posiluje autenticitu každého ze zúčastněných, odstraňuje autoritářství, elitářství a zkostnatělou hierarchii, rozšiřuje etnickou diverzitu a vytváří multikulturní společnost.
Zatímco na kulturu orientovaní neomarxisté plédují po vzoru klasiků marxismu pro zrušení státu a vůbec jakékoliv formy moci a autority, na byznys zaměření neoliberálové berou stát na milost za podmínky, že bude zeštíhlen a řízen jako kterákoliv jiná firma. Oba proudy přitom postupují svorně ruku v ruce pod heslem: „Odmítači všech hranic, spojte se!“