Diskreditování názorových odpůrců je běžné ve všech politických systémech. V demokracii hraje stejnou roli jako v nedemokratických režimech či v zemích, které stojí někde na pomezí mezi oběma. Základem nálepkování je, že skupina, která je právě u moci, autoritativně stanoví, které názory a postoje mají být považovány za deviantní. Cíle je znevěrohodnit ty osoby či skupiny, které takové názory zastávají. Namísto věcné polemiky jsou jejich nositelé prohlášeni za hrozbu pro daný systém, kterou je třeba umlčet. (vasevec.info)
Pokud by naši společenskovědní analytici konali svoji práci, měli bychom k dispozici jistě již celou řadu studií o tom, jak se v českých poměrech diskreditování lidí s odlišnými názory v čase vyvíjí. Za poslední půl století jsme postupně prošli třemi fázemi.
Do roku 1989 byli názoroví odpůrci označováni za hrozbu pro socialistické zřízení, za posluhovače západního imperialismu, za ohrožení světovému míru. Byli označováni jako samozvanci, zaprodanci a ztroskotanci. Neměli přístup do médií, živě se o ně zajímala policie a tajné služby. Vyzdvihovala se jednota společnosti, která se uvědoměle semkla v odporu proti snahám o podrývání řádu a pořádku, jenž jsme si jednou provždy vydobyli. Slušní lidé si na ně dávali pozor.
V devadesátých letech byli nepohodlní lidé označováni za extremisty. Do této kategorie byly řazeny nejrůznější skupinky s názory velmi odlišnými, ba často protichůdnými. V policejních složkách byli vedeni anarchisté spolu se skinheady, na stejných stránkách s nimi figurovali ekologové či přesněji environmentální aktivisté. Šlo o velice různorodou tříšť malých a často navzájem znepřáteleným skupinek bez jakéhokoliv vlivu na většinovou společnost. Nebyla jim vytýkána spolupráce s cizími mocnostmi, maximálně jen propojení s podobně orientovanými hnutími v jiných zemích. Ultrapravicové bojůvky, které se dopouštěly rasově motivovaných násilných činů, byly označovány za extremistické stejně jako ekologičtí aktivisté, kteří požadovali dodržování všech zákonných procedur při rozhodování o vedení obchvatů měst. Pro ty druhé se časem začalo používat označení „ekoteroristé“. Specialisté na podvratnou činnost byli zčásti nově dosazeni, ještě nezkušení, občas si pletli, proti čemu vlastně bojují.
Dnes už jsme mnohem dále, vstoupili jsme do třetí fáze. V lecčems připomíná tu první, došlo ovšem k zásadnímu přepólování. Lidé s nepohodlnými názory jsou označováni jako dezoláti, dezinformátoři, flastenci a chcimíři. Jsou vydáváni za hrozbu pro naše liberálně demokratické zřízení, za posluhovače Ruska a za nebezpečné pacifisty. Média, do nichž mají přístup, jsou označována za dezinformační. Bezpečnostní složky se o ně živě zajímají, šíří se (obvykle před volbami) obviňování, že pracují v cizím žoldu. Vyzdvihuje se jednota zdravého demokratického jádra, které se semklo v odporu proti jejich snahám o rozdělování společnosti a o podrývání řádu a pořádku, který jsme si jednou provždy vydobyli. Slušní lidé jsou vyzýváni, aby si na ně dávali pozor.
Ušli jsme za uplynulých téměř pětatřicet let velký kus cesty kupředu. Ušli ji i ti, kteří po celou tu dobu dokázali sedět na téže úřednické, generálské či šéfredaktorské židli. Zatímco oni jen tak seděli, jejich názory šly dynamicky s dobou. Také díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.