Žijeme ve velmi dynamické, pro mnohé až chaotické době. Často skloňovaným se stal moderní obrat informační zahlcení. Ten popisuje stav přetížení lidské mysli v důsledku nadbytku různých zástupných, irelevantních či klamných informací. A předávání faktických sdělení se tak stává o to problematičtější. Nacházíme se v éře postkomunikace, kdy tradiční přímý dialog ustupuje neautentickým, roztříštěným digitálním signálům. (institutvk.cz)
V řadě každodenních situací si postačíme s textovými zprávami, maily a telefonáty. Nahrazují návštěvy, schůzky a jednání. Jsme ve spojení, ale reálný kontakt postrádáme. Školní či pracovní kolektivy ustupují ve prospěch distančních metod a tolik populární koncepce home office. E-shopy, kiosky a samoobslužné pokladny pomalu vystřídaly prodavačky. To, co předchozí generace považovaly za naprosto vrozené, je v současnosti vytěsňováno. Z mobilního telefonu si dnes lze snadno a rychle zařídit takřka cokoliv. Místo pár slov stačí pár kliknutí na displeji. Mezilidský kontakt se tak redukuje a ztrácí. Toto pohodlné „komunikační minimum,“ jež se stává standardem, si však nevyhnutelně vybírá i svou daň.
Moderní způsob života brání vzniku přirozených mezilidských vazeb, navazování interakcí. To má hlubší dopady. Netřeba zmiňovat, že žít virtuálně, a nikoliv reálně, zanechává své negativní stopy na psychickém zdraví, ale i kognitivním vývoji především dětí a mladých lidí. Nikdy v historii jsme nečelili tak vysokému počtu depresí, úzkostí či sebepoškozování a sebevražd spojených s pocity osamění, absence kontaktu. A to v časech, kdy tak často slýcháme: „Dělí nás jediná esemeska“. Je to paradox anebo ironie dějin?
Pomalu ztrácíme schopnost porozumět druhým, ale i se s nimi – jak se dnes módně říká – asertivně domluvit. Možná se slyšíme, ale vzájemně si nenasloucháme. Právě komunikační sítě zásadním způsobem pozměnily způsob šíření informací a myšlenek.