Co prozatím víme? Írán, v odvetě amerického bombardování iránských jaderných zařízení, zaútočil několika střelami na největší americkou základnu na Středním východě. (institutvk.cz)
Učinil tak pozoruhodně opatrně, zjevně s cílem předvést vůli, že se sice americké moci nepodvolí, ale současně Američany nevyprovokovat k úderům, které „svět v téhle válce ještě neviděl“ (jak prohlásil Trump). Americký prezident následně poděkoval Íráncům, že jak Kataru tak americké administrativě dali předem vědět o cílech jejich odvety i počtu raket, které chtějí na Američany odpálit. Nikdo nebyl zabit, nejsou hlášena žádná zranění. Trump následně vyhlásil příměří, které podle jeho slov odsouhlasily obě strany konfliktu (Izrael a Írán) a oznámil, že po příměří bude následovat mír po „Dvanáctidenní válce“.
Zda tomu tak bude, ještě uvidíme. Opatrnost a obezřetnost v očekávání mírového ukončení konfliktu mezi Izraelem a Íránem jsou přesto více než na místě.
Abychom však mohli co nejobjektivněji posoudit příčiny vzniku konfliktu, jeho průběh, podíl stran na této válce a eventuální důsledky, které bude tato válka pro region i svět mít, je třeba si položit několik otázek, z nichž za podstatné považuji alespoň tyto:
– Věděl dostatečně předem Donald Trump o útoku Izraelců na Írán, nebo byla jeho rozhodnutí až okolnostmi vynuceným politickým manévrem na základě vývoje?
– Byla americko – iránská jednání o íránském jaderném programu jen záměrně krycím manévrem jak oklamat Írán, nebo tato jednání myslela Trumpova administrativa vážně?
– Co detailního věděli Američané o íránském jaderném výzkumu a směřoval skutečně ke zhotovení jaderné zbraně určené k útoku?
– Máme po tom všem ještě věřit Trumpově sloganu „America First“, nebo si raději uvědomit, že v americké politice (tedy i Trumpově) vždy platilo „Israel First“?
– Byla cílem izraelských úderů na Írán výhradně jaderná zařízení, nebo šlo jen o pro západní veřejnost akceptovatelnou záminku, ač hlavním cílem snad mělo být rozvrácení iránského režimu a tím i celého stávajícího politického uspořádání Blízkého a Středního východu?
Kdybychom znali spolehlivé odpovědi na těchto několik otázek, snadněji bychom mohli v celém problematickém kontextu učinit pár zobecňujících soudů. Odpovědi ale neznáme, byť jejich obrysy tušíme.
Válka mezi Izraelem a Iránem, která vypukla 13. června 2025, není začátkem tamních dějin a není ani jejich koncem. Je pouze jednou z uzlových událostí vyplývající z letitého spolužití Státu Izrael a jeho sousedů. Je dílčím vyvrcholením potýkání se židovského živlu se svým okolím i (často oprávněně nedůvěřivým) vztahem arabského světa k obtížně kompatibilnímu státnímu konstruktu Izraele v regionu. Bez uvědomění si této hlavní příčiny sporů není možné pochopit ani dnešní vývoj.
Kdyby se ovšem Izrael musel v prostoru své existence spoléhat výhradně sám na sebe, možná by jeho vývoj a vývoj v jeho okolí vypadal trochu jinak. Izrael však má za svými zády po celou dobu své moderní existence spolehlivého a mocného spojence – USA. Americká politika je pod ohromným vlivem americké židovské lobby spolehlivým ochranným valem Židů na Blízké východě. Izrael se na USA může bezvýhradně spolehnout díky vlivným židovským podnikatelským a politickým kruhům bezpečně ovládajícími vlivové pavučiny ve Washingtonu. Ač v průběhu celé předvolební kampaně sliboval Trump svým voličům, že on „nezopakuje Irák“, že „nevtáhne Ameriku do války s Íránem“, přesto svůj slib příliš nedodržel. Je dokonce možné, že židovská americká lobby si počínala tak sebejistě a suverénně, že Trump byl do konfliktu s Iránem vmanévrován a další jeho rozhodnutí už byla jenom vnějším okolím vynucenými tahy.
Sestavujeme-li si časovou linii vývoje (na níž stavím kontext svého uvažování), který skončil izraelským útokem na Írán, nelze si nepřipomenout několik významných událostí:
– Donald Trump se prý letos na jaře (podle The Washington Post) zbavil svého poradce pro národní bezpečnost Miki Waltze, neboť se „provalilo“, že Waltz se předem domluvil s Netanyhuem a společně chtěli „natlačit“ Trumpa do války s Íránem. Trump odmítnul a Waltze vyrazil;
– Tulsi Gabbardová, Trumpova spojenkyně, která dohlíží nad činností všech amerických informačních a zpravodajských institucí, na konci března pod přísahou vypovídala před senátním výborem pro národní bezpečnost, kde potvrdila, „že nemá žádné informace svědčící o tom, že by Irán směřoval k dokončení výroby nukleární zbraně“;
– V průběhu americko – iránských rozhovorů o nukleárním programu veřejně varoval Trump Netanyahua, aby neuváženými činy „nevyhodil do povětří jeho diplomatické úsilí“;
– Sotva pár hodin po začátku izraelského bombardování vojenských cílů a výzkumných jaderných zařízení včetně fyzické likvidace nejvýznamnějších představitelů iránské armády a jaderných vědců špičky izraelské politiky prohlašovaly, že „Trump o všem věděl a jeho současná veřejná prohlášení, kterými izraelský útok nepodporuje, jsou jen kouřovou clonou“. Na tyto věty reagoval seniorní představitel Bílého domu slovy: „Prezident Trump nechtěl útok na Írán, pokud stále probíhají rozhovory o iránském jaderném programu, … řekli jsme to Izraelcům veřejně, řekli jsme jim to otevřeně i mezi čtyřma očima.“
Sledujeme-li tak vývoj událostí krok po kroku, nelze se ubránit dojmu či podezření, že Izrael si v USA opět prosadil svou i proti dnešní administrativě. Ač se Trumpovi do íránského dobrodružství nechtělo, ač si jistě uvědomoval mimořádná rizika akce, jeho politika „America First“ se vrátila do starých vyjetých kolejí americké zahraniční politiky „Israel First“. Příznačně tento stav komentoval i bývalý klíčový Trumpův poradce Steve Bannon: „Netanyahu je posledním člověkem na světě, kterému měl Trump v projevu k národu děkovat.“
Poslední události ve válce mezi Izraelem a USA na straně jedné a Íránem na straně druhé vypadají nadějně. Pokud však plyne nějaké poučení z událostí posledních čtrnácti dnů, pak potvrzení faktu, že i Trump je připraven zapomenout na své sliby o bezmezné ochraně amerických národních zájmů a zaměnit je za slogan „Israel First“, pak příliš optimistickými být už nemůžeme.