V pátek 15. srpna 2025 by se na Aljašce měly sejít delegace dvou jaderných velmocí – USA a Ruské federace – vedené svými prezidenty, Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem. Celý normálně uvažující svět vzhlíží k tomuto setkání s nadějemi. Zkusme se proto letmo zamyslet, co od tohoto setkání můžeme realisticky očekávat my a zda naše naděje, které k summitu upínáme, nejsou příliš přehnané. (institutvk.cz)
Začněme optimisticky. Už to, že se Američané s Rusy mají setkat (a navíc v prezidentském formátu), je zpráva mimořádně pozitivní. Nadějné je, že se obě strany chtějí potkat, že ani z jedné strany neznějí vytáčky. Ač naše domácí média vykládají Trumpovo rozhodnutí setkat se s Putinem málem jako zradu „západních“ ideálů a výraz „mnichovanského“ stylu Trumpova přemýšlení, realita je jiná. Jednak podle amerických médií Donald Trump o záměru setkat se s Vladimírem Putinem okamžitě telefonicky informoval lídry evropských mocností včetně prezidenta Ukrajiny Zelenského, jednak je ujistil, že po dvoustranném jednání bude následovat jednání třístranné, tedy včetně Zelenského. I viceprezident J. D. Vance okamžitě odcestoval do Evropy, kde představitelům západních států a Evropské unie (!) vysvětlil motivy a cíle amerického prezidenta, se kterými na Aljašku odletí. Za zády „Evropy“ a Ukrajiny se tedy zjevně nic špatného nepřipravuje, jak z médií a evropské politiky slyšíme.
A optimisticky také pokračujme. Setkání Trump – Putin je důkazem, že válka, umírání, zmar a destrukce nejsou řešením problémů, ale potvrzením, že hledání způsobů, jak najít východisko ze složitých situací, patří k vyjednávacímu stolu. Pokud si představitelé jaderných mocností podají ruku, je to vždy nadějnější než sledovat, jak si na dálku vyhrožují.
A přesto, myslím, zřejmě není na místě přehnaný optimismus. Určitě se nedá očekávat, že by z tohoto prvního setkání (jednání) delegací USA a Ruska na nejvyšší úrovni mělo vzejít něco významně průlomového (alespoň co se týká války na Ukrajině). Velká očekávání nejsou na místě už proto, že na rozdíl od ruského prezidenta Putina, který od roku 2022 opakuje nekompromisně ruské požadavky, Trumpovy nestálé a proměnlivé formulace amerických zahraničně-politických postojů působí rozpačitě, snad i nedůvěryhodně. Zatímco Putin neoblomně a dlouhodobě opakuje ruská tvrzení, kterými si nárokuje Donbas, Záporoží, Cherson, Krym, neutralitu Ukrajiny a její odzbrojení, od Trumpa jsme už slyšeli leccos nepochopitelného: od jeho slov „měl jsem báječný telefonát s Vladimírem“ až k příkazům přesunout dvě americké jaderné ponorky „kamsi k Rusku“ i jeho padesátidenní ultimátum pro uvalení dramatických cel na ty, kteří s Ruskem obchodují (po několika dnech dokonce zkrácené), protože „Putin si dělá, co chce“. Ona názorová plastičnost a proměnlivost, které jsou zřejmě Trumpovými vyjednávacími nástroji, však do diplomacie příliš srozumitelnosti nepřinášejí. Uvidíme.