Německý web NachDenkSeiten přinesl článek s titulkem: „Ze strojovny světové velmoci – výbušný rozhovor s plukovníkem Lawrencem Wilkersonem, bývalým náčelníkem štábu Colina Powella za George W. Bushe“. (facebook.com)
V nedávném videorozhovoru s norským profesorem Glennem Diesenem poskytl plukovník Lawrence Wilkerson hluboký vhled do amerických strategií v Evropě s ohledem na NATO, ale také do celé agresivní intervence a zahraniční politiky, včetně operací změny režimu a využívání zpravodajských služeb, stejně jako (obzvláště zajímavé) role nevládních organizací – a to v období od roku 2002 do současnosti. Tato prohlášení jsou neuvěřitelně relevantní, protože to není někdo, kdo tyto aktivity navrhuje jako „konspirační teorie“, ale zasvěcenec, který se podílel na jejich plánování a provádění. Vše, co Wilkerson v tomto rozhovoru říká, zní jako to, co nyní mnozí politici a mainstreamová média haní jako „sloužící ruským narativům“. Jde však o velmi vysokého vojenského důstojníka z týmu kolem republikánského prezidenta George W. Bushe, který zatím (stále se to může stát!) nebyl obviněn z nějaké spřízněnosti s ruskou vládou.“
Článek zpracovala Maike Gosch, která rozhovor norského profesora Glenna Diesena s plukovníkem Lawrencem Wilkersonem, bývalým náčelníkem generálního štábu amerického ministra zahraničí Colinem Powellem za vlády George W. Bushe, považuje za tak relevantní a zajímavý, že se o něj ráda chce z velké části podělit se čtenáři NachDenkSeiten. Část na webu je úryvek z asi hodinu trvajícího rozhovoru. To je ovšem zajímavé celé, najdete ho na YouTube. (V odkazech)
Maike Gosch píše:
„Lawrence Wilkerson popisuje, jak Washington záměrně ovlivňoval evropské země, aby si zajistil jejich souhlas s rozšířením aliance NATO. Podle Wilkersona byly také použity skryté operace, zejména na Ukrajině, v Gruzii, Skandinávii, východní Evropě a Rumunsku. Mnohé z toho, co zde Wilkerson uvádí ze své vlastní zkušenosti, jsou události a strategie USA a jejich a dalších zpravodajských služeb, které jsou kritickými geopolitickými pozorovateli podezřelé již léta. Zde však jeden ze zúčastněných sype fazole o strategii a akcích USA v letech zhruba od roku 2002 do současnosti, aby explicitně nedemokratickými metodami a tajnými službami a pomocí tzv. nevládních organizací přivedl obyvatelstvo a politiky v evropských zemích do kurzu NATO a také je přivedl k účasti ve válce s Ruskem. Při poslechu jsem měla chvílemi pocit, jako bych četl závěrečnou kapitolu románu Agathy Christie, v níž Hercule Poirot shromážděné posádce odhaluje, jak k vraždě došlo. A najednou všechno, co jste si do té chvíle přečetli, co spustilo otazník, dává smysl.
Zejména s ohledem na skutečnost, že politici, aktivisté a intelektuálové v Německu (i jinde v EU, pozn. překl.) jsou již několik let masivně napadáni a dokonce sledováni tajnými službami za to, že vyjadřují své podezření či přesvědčení, že USA a jejich tajné služby mají masivní vliv na německou a evropskou zahraniční politiku a že válka na Ukrajině je zástupnou válkou USA, jsou události a pozadí, které zde Wilkerson odhaluje, vysoce výbušné a relevantní.“
Ale přečtěte si sami. Maike Gosch rozhovor přepsala, mírně upravila pro lepší čitelnost a některé části zkrátila. Někdy přidala vysvětlující poznámky.
Rozhovor:
Prof. Glenn Diesen se nejprve ptá svého partnera, plukovníka Lawrence Wilkersona, jak USA přesvědčily Švédsko a Finsko, aby opustily svou neutralitu a staly se členy NATO, přestože většina populace v těchto zemích byla po desetiletí proti členství a pro neutralitu.
Lawrence Wilkerson: Věděli jsme to a vyvinuli jsme velké úsilí, které stále pokračuje. Naše úsilí začalo v roce 2002, začalo v mé vládě a začalo s plnou silou u Jense Stoltenberga. Chtěli jsme, aby se novým generálním tajemníkem NATO stal Jens Stoltenberg, a byli jsme odhodláni to uskutečnit.
Glenn Diesen: Proč?
Lawrence Wilkerson: Proč? Protože jsme věděli, že je to náš člověk. Věděli jsme, že udělá to, co po něm chceme. Věděli jsme, že je na naší straně ohledně rozšiřování NATO. Hovořili jsme o tom, že nakonec snad každá země, kterou bychom mohli geograficky považovat za součást Evropy, bez ohledu na to, jak je malá, jakkoli zločinná, jakkoli nedemokratická, každá země v Evropě by se měla stát členem NATO a potřebovali jsme zcela novou strategii pro ty, kteří buď odmítli vstoupit z důvodů neutrality, nebo prostě měli obyvatelstvo, které se nechtělo stát členy NATO. A tak jsme začali to, čemu říkáme „barevné revoluce“. Byly organizovány v rámci zemí, každá země měla svůj vlastní balíček a tento balíček zahrnoval vše od nevládních organizací přes „qua-orgy“ nebo kvazivládní organizace až po vládní organizace, politické organizace nebo návštěvy (pozn. M.G.: USA) senátorů a zástupců. To byla velká část kampaně a ve všech těchto akcích, jako byly návštěvy delegací Senátu a Kongresu, jsme se se soustředili, tajně i otevřeně, na lidi v zemi, kteří chtěli vyhovět našim přáním, kteří chtěli, aby se jejich země stala členem NATO – bez ohledu na to, jak dlouho mohli být neutrální, jako v případě některých Skandinávců – kteří chtěli, aby se jejich země stala vazalem Spojených států, a byli za to odměněni hvězdami na ramenou ( aby podpořili svou kariéru) a koupili tanky a F-35 a všechny ty další věci, a bylo to velmi úspěšné.
Podle mého názoru jsme selhali pouze v jedné nebo dvou zemích, které byly vysoko na našem seznamu cílů, hlavně proto, že – a to je můj odhad – tam komunistické dědictví nebylo tak výrazné jako v jiných zemích, které byly za železnou oponou, ani to nebylo něco, co by vyděsilo Skandinávce nebo jiné země, které za železnou oponou nebyly. V mnoha zemích to tak bylo a byli jsme opravdu vítáni jako člen NATO, v jiných zemích to tak nebylo, řekl bych u Viktora Orbána v Maďarsku a možná na Slovensku, kde nebyl tento strach: „Byli jsme pod jhem Sovětského svazu, teď nechceme být pod jhem Rusů, protože jsou stejní“. Tento strach naopak přivedl Poláky a další k tomu, aby se stali členy NATO, zoufale se chtěli stát členy NATO, dokonce i předními členy NATO.
Některé z dalších zemí to nechtěly udělat, takže jsme prohráli v některých zemích, které jsme zkusili, ale zkusili jsme to v každé jednotlivé zemi. V Černé Hoře to fungovalo skvěle, v Albánii to fungovalo skvěle. Řekl jsem Powellovi: „Proč chceme přijímat zločinecké státy do NATO? Albánie je zločinecký stát. V Černé Hoře se krade více aut než ve Spojených státech. Co tam sakra děláme? Jak mohou splnit požadavky na členství v NATO?“ „Nevím,“ řekl. Ale zvládli jsme to, dostali jsme je. A zorganizovali jsme tyto kampaně, abychom dosáhli toho, čemu říkám „tyranie menšiny“. Našli jsme politickou menšinu, ne politickou většinu, která chtěla členství v NATO, která absolutně chtěla členství v NATO, a my jsme je maximálně podporovali, koupili jsme noviny, koupili časopisy, koupili jsme články – přesně to, co jsme udělali v Itálii v roce 1948, když jsme nechtěli zvolení komunistů, koupili jsme italskou vládu, koupili jsme íránskou vládu v roce 1953, koupili jsme vládu guatemalskou vládu v roce 1954 a tak dále a tak podobně.
No, teď jsme byli sofistikovanější; už to nejsou agenti CIA, kdo to dělá přímo. Jedná se o kampaně řízené CIA, které provádějí nevládní organizace, někdy vědomě, někdy nevědomě. To je to, co právě teď děláme například v Gruzii, když se snažíme zbavit současné vlády a vrátit k moci předchozí vládu, protože ta byla proti Rusku a chtěla se stát členem NATO a tak dále. Současná vláda je ale velmi vyrovnaná; chce dobré vztahy s EU, dobré vztahy s Washingtonem, dobré vztahy s NATO a dobré vztahy s Moskvou. To se nám nelíbí, tak se je snažíme svrhnout. Tak to děláme v dnešní době. Neděláme to prostřednictvím přímé akce, děláme to prostřednictvím akce nevládních organizací a dalších, které, jak jsem řekl, někdy vědí a někdy nevědí. Organizace sdružené v Republikánském institutu většinou jednají vědomě.
(Poznámka M.G.: Wilkerson má pravděpodobně na mysli Republikánský mezinárodní institut (IRI), „nevládní organizaci“ přidruženou k republikánům financovanou Kongresem USA a republikánským protějškem Národního demokratického institutu (NDI). Obě organizace získávají finanční prostředky prostřednictvím především prostřednictvím National Endowment for Democracy (NED) – institutu financovaného Kongresem USA, jehož cílem je „podporovat demokracii po celém světě.
Glenn Diesen: A předpokládám, že National Endowment for Democracy je také jednou z těchto důležitých nevládních organizací?
Lawrence Wilkerson: To je velká organizace ano, a jsou i další, které by vás to ani nenapadlo, jako FDD (pozn. M.G.: zkratka pro Foundation for the Defense of Democracies, neokonzervativní think tank se sídlem ve Washingtonu). A samozřejmě to dělají nejen v zájmu Spojených států, ale také v zájmu Izraele, protože je to všechno propojené, takže do plánování a propagandy je zapojeno několik stran. Spolupracují například Mossad a CIA. Předpokládejme, že Mosad působí na Ukrajině.
Glenn Diesen: Byl to také přístup k Ukrajině? To znamená, že se ani nemusíme vracet do roku 2014, ale do roku 2004 s oranžovou revolucí, protože to bylo děláno zcela otevřeně. Pamatuji si, že Juščenko (pozn. M.G.: tehdejší ukrajinský prezidentský kandidát Viktor Juščenko) dokonce označil státy EU za „kmotry oranžové revoluce“. Bylo tam mnoho velmi otevřených intervencí a myslím si, že Růžová revoluce v Gruzii v roce 2003 a Oranžová revoluce na Ukrajině v roce 2004 byly výjimečné v tom, že tam byla skutečná nespokojenost, kterou bylo možné řešit. Byla tam korupce, demokratické deficity, mnoho důvodů, proč lidé demonstrovali proti vládě, ale pokud jde o ochotu vstoupit do NATO, všechny průzkumy byly kolem 20 procent. Nikdo nechtěl být součástí NATO, ale nespokojenost s korupcí byla zneužita k velmi geopolitickému cíli: vstoupit do NATO a postavit se Rusům. Naprostá většina Ukrajinců preferovala bezpečnostní dohody s Rusy, nikoli s NATO. Byl to prostě mimořádný vývoj, ale tenkrát nám byl prodán jako velký demokratický pokrok. Ale tato „demokratická revoluce“ samozřejmě selhala, protože Ukrajinci tuto vládu nikdy nechtěli. A pak přišel rok 2014, o deset let později, a udělali jste přesně to samé, jen brutálněji, odstraněním staré opozice. Jaké byly vaše zkušenosti s celou oranžovou revolucí na Ukrajině v roce 2004?
Lawrence Wilkerson: Agent CIA mi jednou řekl: „Larry, nikdy neexistovala zbraň, nástroj nebo nástroj národní politiky tak mocný jako to, co máme nyní, protože nyní máme na své straně liberální demokracii.“ Přemýšlejte o tom chvíli: Vyzbrojili „liberální demokracii“ a použili všechny tyto instituce a lidi, kteří byli hluboce oddáni jejich věci, k implementaci „liberální demokracie“, zemi po zemi. A jak řekl, je to velmi silná zbraň, pravděpodobně nejmocnější zbraň, jakou jsme kdy měli. A myslím, že to s nuancemi popisuje, co jsme udělali v celé Evropě a co stále děláme, jak jsem již zmínil, v současnosti v Gruzii. Jen v Rumunsku jsme to pokazili. Nebo jsme to nepokazili, byli jsme úspěšní. Zbavili jsme se Călina Georgesca. Byl to ten, kdo vypadal, že bude novým rumunským prezidentem, tak jsme se ho zbavili, je pryč. Nevím přesně, jak jsme to udělali, ale vím, že jsme to udělali, protože mi někdo zavolal a řekl mi, že to uděláme, a udělali jsme to a byl pryč.
V týdnu, kdy se to stalo, jsem mu měl zavolat, abych si s ním promluvil, protože někdo, koho velmi dobře znám, ho velmi dobře zná a Georgescu opravdu dostal strach. Můj přítel chtěl, abych si s ním promluvil a zkusil ho podpořit. Řekl jsem svému příteli: „Co mu mám sakra říkat? Ani ho neznám, jak ho mám přimět, aby vydržel?“ Řekl: „No, oni ho zničí, oni ho dostanou.“ Věděl jsem, že ho dostanou, a také to udělali.
Glenn Diesen: Udělali totéž na Ukrajině v roce 2004?
Lawrence Wilkerson: V roce 2004 nemuseli být při zbavování se lidí tak přímí. Ale ano, vyslali jsme lidi z evropského velení (pozn. M.G.: United States European Command (EUCOM), celkové bojové velení amerických ozbrojených sil se sídlem ve Stuttgartu, odpovědné za koordinaci amerických sil v Evropě) v letech 2005 a 2006 na Ukrajinu, aby spolupracovali s prapory Azov a dalšími podobnými skupinami, abychom vše připravili tak, abychom byli operativně schopni integrovat naši zpravodajskou práci a další věci, zbraně. Měli jsme dokonce čtyřhvězdičkového generála, který rád jezdil na velkých motorkách, zejména Harlejích, a který občas nasedl na svou motorku jako čtyřhvězdičkový generál, aby tam projížděl a dělal tyto koordinační úkoly. To vše se stalo před skutečně napjatým obdobím v roce 2014, kdy jsme se, jak víte, postavili na jednu stranu tak křiklavě, že to bylo ubohé. Celou dobu jsme na tom pracovali.
Glenn Diesen: Byly některé z těchto nástrojů pro změnu režimu nebo tzv. barevné revoluce mezitím zrušeny? Trump zde omezil financování. (Poznámka: M.G.: To se pravděpodobně mimo jiné týká masivních škrtů ve financování „nevládní organizace“ USAID)
Lawrence Wilkerson: To je velmi důležitá otázka. Nedávno jsem se ptal, co si o tom myslí Tulsi jako DNI (pozn. M.G.: Tulsi Gabbardová, nová ředitelka Národní zpravodajské služby, tedy vrchní koordinátor americké zpravodajské komunity) a Ratcliffe (poznámka M.G. John Ratcliffe je současný ředitel CIA), a bylo mi řečeno, že Ratcliffe je do toho všeho zapojen. Tak jsem řekl: „Říkáš, že Tulsi je proti a Ratcliffe je pro – jak sakra změní jeho názor?“ Žádná odpověď.
Pokud je Ratcliffe neokon (poznámka M.G.: neokonzervativec, tj. zastánce intervenční a agresivní zahraniční politiky USA) par excellence nebo co to je, ale je odhodlán udržet všechny tyto věci v chodu, ať se stane, co se může stát – a já zatraceně dobře vím, jak dnes CIA udržuje věci v chodu, když to prezident Spojených států, ministr obrany, a dokonce i ministr zahraničí ani nevědí, že to běžně dělají.
(…)
Toto pokračuje od prezidenta k prezidentovi, protože prezident nemá jasno v tom, co CIA vlastně dělá, a CIA se stala samostatným aktérem v rámci národního bezpečnostního aparátu. Lidé nás varovali, když jsme vytvořili úřad ředitele zpravodajských služeb (DNI), protože si mysleli, že DNI upevní svou moc a bude nekontrolovatelný prezidentem, ale DNI nikdy nezískal finanční prostředky ani personál. Trump slíbil, že to udělá s Tulsi, ale pokud vím, tak to ještě neudělal. Pokud nemáte peníze, pokud nemáte kontrolu nad rozpočtem nebo tajným rozpočtem, a pokud nemáte kontrolu nad lidmi, to znamená, pokud nemůžete přesunout lidi na základě jejich inteligence, jejich talentu, jejich flexibility nebo čehokoli jiného, ze CIA, z ministerstva zahraničí k do své kanceláře nebo cokoli jiného – pokud to nemůžete udělat, jak mocní jste? Pokud vše, co můžete udělat, je dělat velké projevy, jak mocní jste? Trump Tulsi slíbil, že jí dá peníze a moc, protože tohle věděla a učinila to podmínkou svého zaměstnání, a zatím jsem o tom neviděl žádný důkaz. Ratcliffe si dělá, co chce, a Tulsi nevykonává žádný skutečný dohled. A to, co Ratcliffe dělá, je podle mého názoru cokoliv jiného, než co by Trump chtěl, aby udělal, kdyby o tom Trump věděl.
Takže máme obrovský nepořádek: typický nepořádek, když je impérium na konci a nikdo neví, jak ho ovládat, a nikdo neví, jak se zbavit lidí ze systému. To už prostě nemůžete, protože systém se stal příliš velkým a nekontrolovatelným a proudí do něj příliš mnoho peněz – peněz, které mimochodem vycházejí pouze z tiskáren a nejsou ničím podloženy.
To je prostě neuvěřitelné.
(…)
Glenn Diesen: (…) Vždy mě zajímalo, do jaké míry přispělo norské angažmá v Libyi v roce 2011 k tomu, že dostal Stoltenberga do pozice generálního tajemníka NATO. Byl to ve Washingtonu populární intervencionismus, nebo to byla také jeho podpora rozšiřování NATO?
Lawrence Wilkerson: Myslím, že to začalo docela brzy, pokud si pamatuji. Byl nápomocný při získávání politické podpory nejen jedné nebo dvou zemí, ale čtyř nebo pěti zemí, aby nám pomohly s našimi akcemi po 11. září.
Po 11. září jsme vytvořili obrovskou tabulku, ve které byly diplomatické a jiné mise uvedeny nahoře, země nalevo a na každém malém čtverci, který vznikl, stálo: Dánsko poskytne politickou podporu a náš velvyslanec se o to postará, Německo poskytne to a to, a ministr zahraničí se o to postará, Pákistán bude potřebovat telefonát od prezidenta a potřebujeme návštěvu od ministra zahraničí nebo jeho náměstka v Islamábádu, protože potřebujeme práva na přelet. Myslím, že potřebujeme pomoc s logistikou, Uzbekistánem… a tak dále. Takže tento v tomto dokumentu byly vyjmenovány všechny země světa, všichni velvyslanci a všichni členové kabinetu, kteří měli plnit prezidentovy příkazy týkající se dotyčné země, nad rámec velvyslanců. Zahrnovalo to vojenskou pomoc, politickou podporu, všechno a dostalo se nám opravdu velké podpory od Jense Stoltenberga. Celé se to tedy vyvíjelo delší dobu. Řekl bych, že to začalo asi rok po 11. září 2001, protože chvíli trvalo, než jsme vytvořili tuto matrici a přiměli všechny, aby na ní pracovali. Ale mohu říci, že přinejmenším od roku 2003 se věci začaly opravdu rozjíždět a my jsme neustále identifikovali lidi a některé z nich jsme eliminovali, protože jsme řekli: „Ne, tahle žena nebo tento muž není ten typ člověka, kterého bychom potřebovali, dobře, vyškrtněte ho, vezměte si toho nebo toho člověka.“ Dělali to lidé na místě, naši velvyslanci, naše národní týmy. Někdy dával rozkazy Powell, někdy CIA, někdy ministerstvo obrany, ale Powell se snažil mít vše pod kontrolou a vědět, co se děje ve venkovských týmech.
Nevím, jestli to víte, ale naše národní týmy zahrnují všechny složky našich vládních agentur a zpravodajských služeb a větší týmy mají více členů této byrokracie. Je tam například náčelník štábu CIA a nejrůznější lidé, kteří pro CIA pracují pod diplomatickým krytím. Velvyslanec v této zemi a tým země obecně, což jsou civilisté, chcete-li, často z jejich velvyslanectví, neví, co CIA dělá. Často dokonce ani konvenční vojenský velitel odpovědný za zemi ve své oblasti odpovědnosti neví, co CIA dělá v jeho prostoru odpovědnosti; je to všechno nesmírně složité. Powell někdy věděl, co se děje, a my jsme někdy nevěděli, co se děje. Pokud se George Tenet (pozn. M.G.: tehdejší šéf CIA) rozhodl, že o tom Powell neměl vědět, Powell o tom nic nevěděl a zůstalo to tak dodnes. Pokud CIA nechce, aby velvyslanec a národní tým (kromě šéfa štábu) věděli, co se děje v Pákistánu, pak to neví.
Ředitel CIA někdy říká: „Nechci, aby velvyslanec musel lhát.“ Protože pokud je velvyslanec o této operaci informován a je pak dotázán tiskem, musí buď říci, že na otázku nemůže odpovědět, což žádný velvyslanec nechce, nebo musí lhát. A my nechceme, aby musel lhát, takže mu o tom nic neřekneme.“ To je zatraceně špatná výmluva pro udržení týmu v zemi v nevědomosti o něčem, co v té zemi děláte a co by mohlo mít vážné následky, kdyby se to dostalo ven. Ale tak to bylo a na Evropě jsme opravdu tvrdě pracovali – chci říct, když se mě lidé ptají, proč Evropa vězí tak hluboko v ukrajinských záležitostech, řeknu: „Protože jsme to tak chtěli! Toto je válka mezi Washingtonem a Moskvou, ne Kyjevem a Moskvou. Kyjev je nástrojem naší války.“