K osmdesátému výročí konce poslední velké války se Ivan Hoffman zamýšlí nad mírem. A obává se, že toto slovo je vyhrazeno pozůstalým po padlých, aby v každé další generaci zase bylo nahrazeno touhou po válčení a vyhlazování. (parlamentnilisty.cz)
Slíbil jsem Edovi Chmelárovi napsat příspěvek o míru. Jde mi to ale ztuha. Patřím ke generaci, která se do míru narodila, válku znala jen z vyprávění a mír byl pro nás banální samozřejmostí. Po generacích, které byly válkou postiženy, nicméně ve veřejném prostoru zůstala chátrající názorná agitace. Rezivá plechová tabule s nápisem Mír světu! hyzdila křižovatku v naší malé obci ještě před nějakými pětadvaceti lety, než ji někdo uklidil do šrotu.
Někdy si říkám, že mír skončil na smetišti s těmi starými tabulemi, plakáty a transparenty, aby milovníci násilí a válek mohli prohlašovat, že mír je pouze výjimkou z pravidla a pravidlem je věčný svár, zabíjení člověka člověkem, ať už pro kořist, anebo ze zvrhlého rozmaru. Tvrzení, že člověku je bližší válčit a ničit, nežli kooperovat a tvořit, se odvolává na historii, která pečlivě mapuje, kdo kdy koho porazil, ovládnul či rovnou vyhladil. O míru není moc co napsat. Válečníci prezentují mír jako čekání a přípravu na zákonitý a neodvratný válečný konflikt. Války podle militantů nenarušují mír, nýbrž je to mír, který občas přeruší válku.
Je-li ovšem mír nedorozuměním, plynoucí z naivity, jak vysvětlit, že se většina lidí do války nehrne a dokonce i ve válce lidé přežívají v mírovém módu, nenacházejí-li se pod palbou na válečné linii? Vidíme, že vášeň pro válku je virtuální. Odvíjí se od nenávisti k lidem, kteří jsou shledáni nepřáteli. Nepřátelům se přeje smrt, což ale neznamená, že kdo nenávidí, cítí se současně povinen účastnit se osobně zabíjení nepřátel. Lidí s potřebou zabíjet je daleko méně, než lidí, kteří si vystačí s radostí, že se zabíjí.
Odůvodnit potřebu války je snazší než prosadit mír. Je tomu tak proto, že nenávist se prodává lépe, než tolerance. Válka je mediální projekt. Jsou to novináři, kteří otráví veřejný prostor adorací zla, otevřou válce dveře, připraví pro válku půdu. Jsou to novináři, kteří toleranci degradují na slabost a z míru udělají sprosté slovo. Novináři mají na rukou krev, ale je to krev virtuální. Krev, která se nepočítá. Prolévá se beztrestně, protože je cizí, nepřátelská.
Má-li mír nějakou šanci zastavit válku, může to být jenom tam, kde byl poražen. Musí se stát mediálním projektem. Mír se nedá vybojovat. Zbude, když lidé budou nenávidět válku, když se vzdají tolerance k nenávisti. Zdá se, že si člověk může užívat jenom míru, který zbude, když dojde krev k prolévání, když dojdou nepřátelé a není koho nenávidět. Tehdy přicházejí novináři s adorací míru, s výzvou poučit se z válečných hrůz do budoucna, a již nikdy válku nedopustit.
Čas pro instalaci plechové tabule s nápisem Mír světu! nepochybně jednou přijde. Teď to ale není aktuální. Dnešek patří nenávisti, která má potenciál sežehnout svět válečnými plameny, navršit hromady pobitých nepřátel a mrzačit se na těle i na duši. Poslední pořádný světový válečný masakr skončil před osmdesáti lety. Je to tak dávno, že ti, co se poučili, jsou po smrti. A poučení je – jak vidno – nepřenosné. Je exkluzivně vyhrazeno pozůstalým po padlých.