To, čemu znechuceně přihlíží zelený, teplý, promigrantský, progresivní Brusel, zkrátka není americký vrtoch, ale americký trend, poznamenává Ivan Hoffman. Proto lze pochopit, že evropští liberálové nyní pláčou jako pan Heusgen na pódiu mnichovské konference. (parlamentnilisty.cz)
„Není to osobní,“ slýcháme ve filmech padouchy, kteří si dávají záležet, aby do svého temného řemesla nevnášeli nepatřičné emoce. Tuto frázi ovšem nikdy neuslyšíme od politika. Důvod? Politika je osobní. Za vším, co ve svém temném řemesle politici činí, jsou jejich emoce.
Když se protřelý diplomatický rutinér Christoph Heusgen rozplakal na pódiu před účastníky bezpečnostní konference a tito sdíleli jeho žal dlouhým potleskem, nešlo asi jen o zármutek, že mu J.D. Vance do pečlivě nachystané kongresové show hodil vidle. Bylo to osobnější: Obrečel za přítomné konec jejich éry.
Na první pohled se směřování politiky dramaticky mění proto, že vývoj dospěl do slepé uličky, když se ideologie progresivních globalistů natolik rozešla s realitou, že už to nejde okecat. Pravý důvod americké změny kurzu je ale ryze osobní. Jak to řekl J.D.: „Ve městě je nový šerif!“ Důležité je upřesnit, že staronový. Donald Trump se do Bílého domu vrátil poučen, že s washingtonskou byrokracií, „hlubokým státem“, se nemůže domluvit. Na výběr má pouze podřídit se, anebo „vysušit bažinu“.
Také důvod, proč se Trump rozhodl rozpustit USAID, je ryze osobní. Trumpa pobouřilo, že byl obětí cenzury a mediální šikany, takže nemá pochopení pro zařízení CIA, která dlouhá desetiletí pletichaří po světě, korumpuje politiky a média, anebo naopak financuje opozici všude tam, kde zvolené vlády nejdou Američanům na ruku. Trump má osobně blízko k lidem, které Bidenova parta šikanovala stejně jako jeho, a současně si drží od těla přátele svých nepřátel.
Výhrady nového šerifa vůči Bidenovým Evropanům jsou osobní a osobní je i panika eurokratů, kterým dochází, že převrat v USA ohrožuje i jejich politické kariéry. Očekávat od Trumpa vděk za věrné služby prokazované Bidenovi, může jenom hlupák. Problém politiků (ale rovněž neziskovek a korporátních novinářů) je v tom, že jsou navyklí sloužit a posluhovat. Proto se honosí označním „servisní elita“. Kdo Trumpem pohrdal, musí se postavit na konec fronty uchazečů o práci pro nového šerifa.
Jelikož se žádná kaše nejí tak horká, jak se navaří, Bidenovi sirotci ještě mohou doufat, že se deep state zmátoří anebo že se příště nějaký jejich ostřelovač trefí. Už teď je ale jasné, že trumpismus přežije Trumpa. Je symbolické, že to Bidenovým sirotkům zvěstoval viceprezident. Řečeno s klasikem – mladej, sekáč, kterej se nezakecá. J.D.Vance coby někdejší Trumpův kritik symbolizuje mladou Ameriku, kterou Trump získal na svou stranu. To, čemu znechuceně přihlíží zelený, teplý, promigrantský, progresivní Brusel, zkrátka není americký vrtoch, ale americký trend.
Dříve narození pamatují, jak se mění kabáty, když vrchnost přijde o zahraničního patrona. Naposledy šlo o Moskvu. Málokdo se z pilnosti držel Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Cenzoři hodili flintu do žita mezi prvními. Když nejsou po ruce noty a nepřijde výplata, rychle se vytratí i klimatická úzkost, okouzlení duhou či vítání migrantů. Až je člověku líto hrstky těch upřímně věřících, kteří si konec liberální diktatury berou osobně a nemají po ruce kapesník.