Za hezkými hesly se skrývá starý známý ďábel, který všechno slíbí a všechno vezme. Tak popsal Ivan Hoffman manuál „barevných revolucí“, sponzorovaných stále stejnými firmami a organizacemi. Podstatou každé „barevné revoluce“ je správný nepřítel, který umožňuje mladé generaci se semknout v nenávisti. (parlamentnilisty.cz)
O tom, jak se dělají barevné revoluce, existuje mnoho reportáží, analýz, studií a také manuálů. S barevnými revolucemi, s jejich étosem, nadějemi, ale i s jejich důsledky, s deziluzí, mají osobní zkušenost miliony lidí v mnoha zemích na různých kontinentech. Starým skeptikům je předem jasné, že vzpoura proti totalitě ve jménu svobody a demokracie dovede rozdělenou a rozhádanou společnost nakonec zpátky k totalitě, která se bude hájit potřebou bránit svobodu a demokracii. Jsou to ale mladí nadšenci, kteří si importovanou revoltu osvojí v naději, že z barevné nenávisti vyklíčí lepší svět. A jelikož mladým patří budoucnost, není zdá se před barevnými revolucemi úniku.
V barevných revolucích ve skutečnosti nejde o vznešené ideály. Jejich pravým smyslem je destabilizace společnosti, státní převrat a ovládnutí země kolonizátory v demokratickém převleku. Dnes jsou těmito kolonizátory globální hedgeové fondy, jako například BlackRock anebo Vanguard. A jejich trik se svobodou a demokracií funguje. Úkolem nevládních protivládních organizací není zapojit se do debaty o rozumném, pragmatickém směřování země. Pragmatické je totiž dobře vycházet se sousedy a nevyhledávat konflikty. Takovéto uvažování je ovšem z pohledu zahraničím sponzorovaných bojovníků za svobodu a demokracii přízemní. Svoboda a demokracie v jejich pojetí nefunguje bez nepřítele.
Barevná nenávist, která rozkládá společnost, nevzniká sama od sebe. Musí se kultivovat, živit, podporovat a množit v různých nadacích, ganzích, think tancích. Do barevné nenávisti se v rámci dlouhodobých byznysplánů investují miliony dolarů s vidinou tučného zisku. Než ale dozraje ovoce v podobě státního převratu, občanské války anebo ekonomického kolapsu, jde o běh na dlouhé trati. A jako u každé investice, vidíme i v případě sponzorů barevné svobody, demokracie či „právního státu“, že svou investici chrání, a když je třeba i drsným, nevybíravým způsobem.
Octnout se na mušce globálního predátora, který naslibuje modré z nebe, aby pak oběť nemilosrdně oškubal, je delikátní situace. Z odstupu a ze zkušenosti zemí, které si tím prošly, je pohled na nepoučitelnost těch dalších bolestný a smutný. Těm, co jsou na řadě (aktuálně Gruzínci) a ještě netuší, že je čeká pád do závislosti a chudoby, můžeme držet palce, aby se nenechali zmanipulovat. Dynamika barevné nenávisti je ale neúprosná. Za hezkými hesly se skrývá starý známý ďábel, který všechno slíbí a všechno vezme. Ne proto, že to potřebuje, ale proto, že může. Že mu to dovolíme.
Není svobody ani demokracie tam, kde se tyto hodnoty paktují s nenávistí. Co s lidmi, kteří sami sebe prohlašují za demokraty a z toho titulu si nárokují právo pohrdat lidmi s jiným názorem? Co s aktivisty, vytrénovanými v demokratické nenávisti? Je úkolem politiků bránit občany před těmito zahraničními agenty byznysové demokracie. Jsou to ale naši spoluobčané. Nenávist je nemoc, a nemocným se má pomáhat. Jednoho dne z té demokratické nenávisti vyrostou. Jenom si potřebují rozbít hubu osobně. Poučení z omylů druhých bohužel nefunguje.