Pohled z druhé strany: „Fantazie liberální reformy nám dala válečné ruiny“ (facebook.com)
Analýza Fjodora Lukjanova, šéfredaktora časopisu Rusko v globálních záležitostech, předsedy prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku a výzkumného ředitele Mezinárodního diskusního klubu Valdaj:
Izraelský útok na Írán, který začal minulý pátek, je vyvrcholením téměř 25leté neúprosné transformace napříč západní Asií. Tato válka se nezrodila přes noc a ani ji nelze vysvětlit zjednodušujícími morálními soudy. To, co nyní vidíme, je přirozeným výsledkem řady chybných výpočtů, chybně vyložených ambicí a mocenského vakua.
Z posledního čtvrtstoletí se nedá vzít jasné poučení. Události byly příliš nesourodé, důsledky příliš rozporuplné. To ale neznamená, že postrádají logiku. Pokud vůbec něco, rozvíjející se chaos je nejkoherentnějším důkazem toho, kam vedl západní intervencionismus, ideologická naivita a geopolitická arogance.
Po většinu 20. století se Blízký východ držel v křehkém, ale fungujícím rámci, který do značné míry definovala dynamika studené války. Supervelmoci sponzorovaly místní režimy a rovnováha – i když zdaleka ne mírová – byla stabilní ve své předvídatelnosti.
Ale konec studené války a s ní i rozpad Sovětského svazu tato pravidla zrušil. Dalších 25 let byly Spojené státy v tomto regionu bez soupeře. Ideologická bitva mezi „socialismem“ a „svobodným světem“ zmizela a zanechalo vakuum, které se nové síly rychle snažily zaplnit.
Washington se pokusil prosadit hodnoty západní liberální demokracie jako univerzální pravdy. Současně se objevily dva další trendy: politický islám, který sahal od reformního po radikální, a opětovné prosazení autoritářských sekulárních režimů jako hrází proti zhroucení. Paradoxně se islamismus – ač ideologicky proti Západu – ve svém odporu vůči autokracii více sblížil s liberalismem. Mezitím byly tytéž autokracie často přijímány jako menší zlo proti extremismu.
Vše se změnilo po 11. září 2001. Teroristické útoky nevyvolaly jen vojenskou reakci; spustily ideologickou křížovou výpravu. Washington zahájil svou takzvanou válku proti terorismu, počínaje Afghánistánem, a rychle ji rozšířil do Iráku.
Zde se ujala neokonzervativní fantazie: že demokracii lze exportovat silou. Výsledek byl katastrofální. Irácká invaze zničila ústřední pilíř regionální rovnováhy. Na troskách státu vzkvétalo sektářství a metastázoval náboženský extremismus. Z tohoto chaosu vzešel Islámský stát.
Jakmile byl Irák rozebrán, povstal Írán. Teherán, který již nebyl obklíčen, rozšířil svůj dosah – do Bagdádu, do Damašku, do Bejrútu. Turecko také za Erdogana oživilo své imperiální reflexy. Státy Perského zálivu mezitím začaly rozhazovat své bohatství a váhu s větší sebedůvěrou. USA, strůjce této poruchy, se ocitly utápěny v nekonečných, nevyhraných válkách.
Toto rozuzlení pokračovalo palestinskými volbami nařízenými USA, které rozdělily palestinská území a posílily moc Hamásu. Pak přišlo arabské jaro, opěvované v západních hlavních městech jako demokratické probuzení. Ve skutečnosti to urychlilo kolaps již tak křehkých států. Libye byla zničena. Sýrie upadla do zástupné války. Jemen se stal humanitární katastrofou. Jižní Súdán, zrozený pod vnějším tlakem, rychle upadl do dysfunkce. To vše znamenalo konec regionální bilance.
Konec autoritářství na Blízkém východě nenastolil liberální demokracii. Autoritářství ustoupilo politickému islámu, který se na čas stal jedinou strukturovanou formou politické participace. To následně vyvolalo pokusy o obnovení starých režimů, které nyní mnozí považují za menší zlo.
Egypt a Tunisko znovu zavedly sekulární řád. Libye a Irák naopak zůstaly zónami bez státní příslušnosti. Trajektorie Sýrie je poučná: země se posunula od diktatury k islamistickému chaosu a nyní k neuspořádané autokracii, kterou drží pohromadě zahraniční patroni. Ruská intervence v roce 2015 dočasně stabilizovala situaci, ale Sýrie se nyní posouvá k tomu, aby se stala nestátní entitou, její suverenita je nejasná a její hranice nejisté.
Uprostřed tohoto kolapsu není náhoda, že klíčové mocnosti na dnešním Blízkém východě jsou nearabské: Írán, Turecko a Izrael. Arabské státy se hlasitě rozhodly pro opatrnost. Oproti nim tyto tři každá země představuje odlišné politické modely – islámskou teokracii s pluralitními rysy (Írán), militarizovanou demokracii (Turecko) a demokracii západního typu stále více utvářenou náboženským nacionalismem (Izrael).
Navzdory rozdílům sdílí tyto státy jeden rys: jejich domácí politika je neoddělitelná od zahraniční politiky. Íránská expanzivnost je spojena s ekonomickým a ideologickým dosahem Revolučních gard. Erdoganovy zahraniční eskapády živí jeho domácí vyprávění o oživení Turecka. Izraelská doktrína bezpečnosti se posunula od obrany k aktivní transformaci regionu.
Kolaps iluzí
Tím se dostáváme do současnosti. Liberální řád, který vyvrcholil na přelomu století, se snažil reformovat Blízký východ prostřednictvím tržní ekonomiky, voleb a občanské společnosti. Nepodařilo se to. Nejenže rozložila staré, aniž by stavěla nové, ale samotné síly určené k šíření demokracie často posilovaly sektářství a násilí.
Nyní na Západě vyschla chuť k transformaci a s ní i samotný liberální řád. Na jeho místě vidíme konvergenci systémů, které byly dříve považovány za neslučitelné. Izrael například již není liberální základna obklopená autoritářskými relikviemi. Jeho politický systém se stal stále více neliberálním, jeho vládnutí se militarizovalo a jeho nacionalismus je stále zjevnější.
Netanjahuova vláda je nejjasnějším vyjádřením této změny. Někdo může namítnout, že válka taková opatření ospravedlňuje – zejména po útocích Hamásu v říjnu 2023. Tyto přesuny však začaly dříve. Válka prostě urychlila trendy, které už byly v pohybu.
Jak liberalismus ustupuje, nastupuje na jeho místo nový druh utopie – nikoli demokratická a inkluzivní, ale transakční a vynucená. Trump, izraelská pravice a jejich spojenci v Perském zálivu si představují Blízký východ uklidněný prostřednictvím vojenské dominance, ekonomických dohod a strategické normalizace. Součástí této vize jsou Abrahámovy dohody, koncipované jako mírové. Ale mír postavený na síle není žádný mír.
Jsme svědky výsledku. Íránsko-izraelská válka není bleskem z čistého nebe. Je to přímý důsledek dvou desetiletí odbourávaných norem, nekontrolovaných ambicí a hlubokého nepochopení politické struktury regionu. A jako vždy na Blízkém východě, když utopie selžou, jsou to lidé, kdo zaplatí vysokou cenu.