Průzkum Gallupova institutu z března tohoto roku zjistil, že pouze 46 % Američanů vyjádřilo podporu Izraeli (nejnižší úroveň za 25 let každoročního sledování Gallupem), zatímco 33 % nyní uvedlo, že sympatizuje s Palestinci – což je vůbec nejvyšší četnost tohoto opatření. Jiné průzkumy ukázaly podobné výsledky. (facebook.com)
Reportér BBC pro blízký východ Tom Bateman:
Byl únor tohoto roku a Trump právě jednal s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem – prvním zahraničním vůdcem od Trumpovy inaugurace, který byl pozván do Bílého domu. Americký prezident slíbil, že jeho země převezme kontrolu nad Pásmem Gazy, když se už dříve zavázal, že území bude také „vyčištěno“ a vyprázdněno od palestinského obyvatelstva.
Trump upoutal pozornost světa návrhem, který přitvrdil podporu jeho administrativy pro Izrael a také zrušil mezinárodní normy, což je v rozporu s mezinárodním právem. Znamenalo to vrchol vztahu současné Republikánské strany s Izraelem – někdy označované jako podpora „za každou cenu“.
Aliance mezi oběma zeměmi se dostala do centra pozornosti mezinárodního zájmu po útocích Hamásu na Izrael dne 7. října 2023 a izraelské ofenzivě v Gaze, která následovala.
Během této války poslala administrativa prezidenta Joea Bidena do Izraele zbraně v hodnotě 18 miliard dolarů, čímž si udržela bezprecedentní úroveň americké podpory. Období bylo poznamenáno sílícími protesty v USA, přičemž mnozí z protestujících byli tradičními demokratů. Následkem toho vzniklo ohnisko hořké kulturní války zaměřené na americké postoje vůči Izraeli a Palestincům. Zabýval jsem se demonstracemi, na kterých demonstranti opakovaně označili Bidena jako „Genocidu Joea“ – obvinění, které vždy odmítal.
V té době Donald Trump označil demonstranty za „radikálně-levicové šílence“ a Trumpova administrativa se nyní zaměřuje na deportaci stovek zahraničních studentů, které obviňuje z antisemitismu nebo podpory Hamásu, což je krok rázně zpochybňovaný u soudů.
Ale jako demokrat, který by jinak mohl očekávat hlasy od mnoha z těch, kdo byli naštvaní kvůli jeho podpoře Izraele, byla tato podpora Izraele pro Bidena politicky nákladná způsobem, který předchozí prezidenti a vlastně ani Trump nezažili.
„Chápu, že to vyvolalo neuvěřitelně vášnivé pocity u arabských Američanů, u nearabských Američanů, židovských Američanů,“ říká Jake Sullivan, Bidenův bývalý poradce pro národní bezpečnost.
„Byly tam dvě protichůdné úvahy: jedna chtěla omezit izraelské excesy, jak s ohledem na civilní oběti, tak na humanitární pomoc. Druhá se chtěla ujistit, že Izrael neodřízneme od dodávek, které potřebuje, aby čelil svým nepřátelům na mnoha různých frontách.“
Dodal: „Spojené státy stály za Izraelem materiálně, morálně a všemi způsoby v těch dnech po 7. říjnu.“
Průzkum Gallupova institutu z března tohoto roku však zjistil, že pouze 46 % Američanů vyjadřuje podporu Izraeli (nejnižší úroveň za 25 let každoročního sledování Gallupovým úřadem), zatímco 33 % nyní uvedlo, že sympatizuje s Palestinci – což je vůbec nejvyšší hodnota v historii. Jiné průzkumy ukázaly podobné výsledky.
Tyto průzkumy – se všemi svými omezeními – naznačují, že tento trend je převážně mezi demokraty a mladými lidmi, i když ne výhradně. Mezi lety 2022 a 2025 Pew Research Center zjistilo, že podíl republikánů, kteří uvedli, že mají nepříznivé názory na Izrael, vzrostl z 27 % na 37 % (většinu této změny určili mladší republikáni ve věku do 49 let).
USA byly dlouho nejmocnějším spojencem Izraele – od května 1948, kdy byla Amerika první zemí, která uznala rodící se stát Izrael.
Ale i když je extrémně pravděpodobné, že americká podpora Izraeli bude dlouhodobě pokračovat, tyto výkyvy vyvolávají otázky ohledně praktického rozsahu a politických limitů železné podpory USA. Uvidíme, zda se měnící tendence veřejného mínění nakonec promítne do Washingtonu s dopady na politiku v reálném světě.
Mnohým se blízký vztah mezi USA a Izraelem jeví jako trvalá, neotřesitelná součást geopolitické infrastruktury. Nebylo to ale vždy zaručeno – a na samém začátku se to z velké části týkalo jednoho muže.
Počátkem roku 1948 musel americký prezident Harry S Truman rozhodnout o svém přístupu k Palestině. Země byla po třech desetiletích koloniální nadvlády Británie, která oznámila svůj záměr stáhnout se, v sevření sektářského krveprolití mezi Židy a arabskými Palestinci. Truman byl hluboce dojat nepříjemnou situací židovských přeživších holocaustu, kteří uvízli v táborech pro vysídlené osoby v Evropě.
V New Yorku mladá Francine Klagsbrunová, která se později stala akademičkou a historičkou v éře izraelské premiérky Goldy Meirové, sledovala své rodiče, jak se modlí za židovskou vlast.
„Vyrostla jsem ve velmi židovském a také velmi sionistickém domově,“ vysvětluje. „Takže jsme s mým starším bratrem šli ven a sbírali peníze, abychom se pokusili přimět Anglii, aby nám otevřela dveře. Můj bratr chodil do metra, všechny dveře se ve vlaku otevřely a on křičel ‚otevři, otevři, otevři dveře do Palestiny‘,“ vzpomíná.
Trumanova administrativa byla hluboce rozdělena v otázce, zda podporovat židovský stát. CIA a ministerstvo zahraničí varovaly před uznáním židovského státu. Obávali se krvavého konfliktu s arabskými zeměmi, který by mohl vtáhnout USA, čímž by riskovali eskalaci studené války se Sověty.
Dva dny předtím, než se Británie měla stáhnout z Palestiny, se v Oválné pracovně odehrála výbušná hádka. Trumanův domácí poradce Clark Clifford argumentoval ve prospěch uznání židovského státu. Na druhé straně debaty byl ministr zahraničí George Marshall, generál z druhé světové války, kterého Truman považoval za „největšího žijícího Američana“.
Muž, kterého Truman tolik obdivoval, byl důrazně proti tomu, aby prezident okamžitě uznal židovský stát kvůli jeho obavám z regionální války – a dokonce zašel tak daleko, že Trumanovi řekl, že ho nebude volit v nadcházejících prezidentských volbách, pokud bude podporovat uznání.
Ale navzdory momentu mimořádného napětí Truman okamžitě uznal stát Izrael, když jej o dva dny později vyhlásil David Ben-Gurion, první premiér země.
Historik Rashid Khalidi, Palestinec narozený v New Yorku, jehož rodinní příslušníci byli Brity ve 30. letech vyhnáni z Jeruzaléma, říká, že USA a Izrael byly částečně spojeny společnými kulturními vztahy. Říká, že od roku 1948 měli Palestinci v USA kritickou diplomatickou nevýhodu, přičemž jejich nárok na národní sebeurčení byl v nerovném boji odsunut na vedlejší kolej.
„Na jedné straně jste měli sionistické hnutí vedené lidmi, kteří jsou původem Evropané a Američané… Arabové nic podobného neměli,“ říká. „Arabové neznali společnosti, kultury, politické vedení zemí, které rozhodovaly o osudu Palestiny. Jak byste mohli mluvit s americkým veřejným míněním, když nemáte ponětí, jaká je Amerika?“ říká Khalidi.
Svou roli sehrála i populární kultura – zejména román Exodus autora Leona Urise z roku 1958 a následný filmový trhák. Převyprávěl příběh založení Izraele masovému publiku 60. let, filmová verze vytvořila silně amerikanizovaný obraz průkopníků v nové zemi.
Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert říká, že válka v roce 1967 byla zlomovým bodem, který upevnil hlubokou vojenskou a politickou podporu Ameriky pro Izrael.
Ehud Olmert, který byl v té době politickým aktivistou, ale později se stal izraelským premiérem, poukazuje na válku v roce 1967 jako na okamžik, kdy se americká podpora Izraeli stala hlubokým spojenectvím, jakým je dnes.
To byla válka, ve které Izrael po týdnech eskalujících obav z invaze svých sousedů porazil arabské země během šesti dnů, čímž fakticky ztrojnásobil velikost svého území a zahájil vojenskou okupaci (v té době) více než milionu Palestinců bez státní příslušnosti na Západním břehu Jordánu a v Gaze.
„Spojené státy poprvé pochopily důležitost a význam Izraele jako hlavní vojenské a politické velmoci na Blízkém východě a od té doby se vše v základních vztazích v našich dvou zemích změnilo,“ říká.
V průběhu let se Izrael stal největším příjemcem americké zahraniční vojenské pomoci na Zemi. Silná americká diplomatická podpora, zejména v OSN, byla klíčovým prvkem aliance; zatímco po sobě jdoucí američtí prezidenti se také snažili zprostředkovat mír mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.
K přímočarému vztahu to ale v posledních letech mělo daleko.
Když jsem mluvil s Jakem Sullivanem, položil jsem mu otázku arabských Američanů ve státě Michigan, kteří bojkotovali Bidena a jeho kandidátku na nástupkyni Kamalu Harrisovou kvůli míře jejich podpory Izraeli během konfliktu v Gaze a místo toho hlasovali pro Trumpa. Odmítl myšlenku, že Biden kvůli této podpoře přišel o prezidentství.
Ale tato podpora vyvolala výraznou reakci v části americké veřejnosti.
Průzkum Pew Research Center z března tohoto roku zjistil, že 53 % Američanů vyjádřilo nepříznivý názor na Izrael, což je o 11 bodů více od posledního průzkumu v roce 2022.
V současné době tyto posuny ve veřejném mínění zatím nevedly k zásadní změně zahraniční politiky USA. Zatímco někteří běžní američtí voliči se od Izraele odvracejí, do Kongresu volení politici z obou stran stále většinou mluví o důležitosti silného spojenectví s Izraelem.
Někteří se domnívají, že trvalý a dlouhodobý posun ve veřejném mínění by mohl nakonec vést ke snížení podpory země v reálném světě – se slabšími diplomatickými vazbami a omezenou vojenskou pomocí. Tento problém pociťují zvláště ostře někteří uvnitř Izraele. Několik měsíců před 7. říjnem varoval bývalý izraelský generál a šéf ředitelství vojenské rozvědky Tamir Hayman před vznikem trhlin mezi jeho zemí a Spojenými státy, částečně kvůli tomu, co popsal jako odklánění amerických Židů od sionismu.
Klíčovou roli v tom sehrál izraelský politický posun ve prospěch národně-náboženské pravice. Od počátku roku 2023 zachvátila Izrael bezprecedentní vlna protestů mezi židovskými Izraelci proti Netanjahuovým reformám soudnictví, přičemž mnozí tvrdili, že zemi posouvá směrem k teokracii – toto tvrzení vždy odmítal. Někteří v USA, kteří vždy cítili hluboké spojení s Izraelem, to sledovali s rostoucím znepokojením.
Letos v březnu Institut pro studia národní bezpečnosti, přední think-tank se sídlem v Tel Avivu vedený Haymanem, publikoval článek, v němž argumentoval, že americké veřejné mínění vstoupilo do „nebezpečné zóny“, pokud jde o podporu Izraele. „Nebezpečí snížené podpory USA, zvláště když odráží dlouhodobé a hluboce zakořeněné trendy, nelze podceňovat,“ napsal autor článku Theodore Sasson. „Izrael potřebuje v dohledné budoucnosti podporu globální supervelmoci.“
Tato podpora na politické úrovni v průběhu desetiletí pouze zesílila, ale je důležité poznamenat, že historické americké průzkumy veřejného mínění ukazují, že veřejné mínění se mění.
Dnes Dennis Ross, který pomáhal vyjednávat dohody z Osla s prezidentem Billem Clintonem, říká, že americký názor na Izrael je stále více svázán s ostrými politickými rozdíly v USA.
„Trump je vnímán většinou demokratů velmi negativně – poslední průzkumy ukazují přes 90 procent,“ říká Ross. „Existuje potenciál pro Trumpovu podporu Izraeli, která zde může živit dynamiku, která, alespoň mezi demokraty, zvyšuje kritiku Izraele.“
Očekává ale, že podpora Washingtonu Izraeli – ve formě vojenské pomoci a diplomatických vazeb – bude pokračovat. A myslí si, že pokud izraelští voliči odvolají svého premiéra a nahradí ho centrističtější vládou, mohlo by to částečně zvrátit neklid v USA. Všeobecné volby se musí v Izraeli konat do konce října příštího roku.
Za takové nové izraelské vlády, tvrdí Ross, „nebude existovat stejný impuls k vytvoření de facto anexe Západního břehu. Bude mnohem větší dosah na Demokratickou stranu a představitele Demokratické strany.“
Ti, kteří vidí narušený vztah, věnují zvláštní pozornost názorům mladších Američanů – skupiny, která od 7. října prokázala nejvýraznější názorový posun. Jako ‚generace TikTok‘ dostává mnoho mladých Američanů své zprávy o válce ze sociálních médií a zdá se, že vysoký počet civilních obětí izraelské ofenzívy v Gaze způsobil klesající podporu mezi mladými demokraty a liberály v Americe. V loňském roce 33 procent Američanů mladších 30 let uvedlo, že jejich sympatie jsou zcela nebo převážně s palestinským lidem, oproti 14 procentům, kteří řekli totéž o Izraelcích, podle průzkumu Pew Research zveřejněném minulý měsíc. Starší Američané spíše sympatizovali s Izraelci.
Karin Von Hippelová, předsedkyně Ardenské obranné a bezpečnostní praxe a bývalá úřednice na ministerstvu zahraničí USA, souhlasí s tím, že v otázce Izraele existuje mezi Američany demografická propast, která zasahuje i do Kongresu.
„Mladší muži a ženy z Kongresu jsou méně náchylní nekriticky podporovat Izrael,“ říká. „A myslím, že mladší Američané, včetně židovských Američanů, podporují Izrael méně než jejich rodiče.“
Je však skeptická k myšlence, že by to mohlo vést k vážné změně na politické úrovni. Navzdory měnícím se názorům v základně strany říká, že mnozí z nejprominentnějších demokratů, kteří by mohli v roce 2028 kandidovat na prezidenta, „klasicky podporují Izrael“. Jako příklad uvádí Gretchen Whitmerovou, guvernérku Michiganu, a Petea Buttigiega, bývalého ministra dopravy. A co Alexandria Ocasio-Cortezová, instagramově známá kongresmanka, která je dlouhodobou zastánkyní palestinských práv? Hippelová otevřeně odpovídá: „Nemyslím si, že by teď mohl vyhrát někdo jako Ocasio-Cortezová.“
V týdnech po únorové tiskové konferenci Trump-Netanjahu v Bílém domě jsem se Jakea Sullivana zeptal, kam podle něj směřuje vztah mezi USA a Izraelem. Argumentoval tím, že obě země se potýkaly s vnitřními hrozbami pro své demokratické instituce, které by definovaly jejich charakter a jejich vztah.
„Myslím, že je to méně otázka zahraniční politiky než otázka domácí politiky v těchto dvou zemích – kde bude Amerika a kde Izrael?“ říká. „Odpověď na tyto dvě otázky vám řekne, kam se bude vztah mezi USA a Izraelem ubírat za pět, deset, patnáct let.“