Bohaté nevládní organizace nebojují za zájmy společnosti, ale svých bohatých spozorů. Tak je podle Ivana Hoffmana třeba koukat na fungování sektoru, chlubícího se svými dobrými skutky. Nejde o pomoc, jde o investici. A nejvíce na pozoru se máme mít, pokud si taková neziskovka dá do názvu demokracii. (parlamentnilisty.cz)
Nevládní organizace (NGO) anebo také neziskovky, které se angažují v politice, ekologii, v médiích anebo v osvětě, se i u nás stávají politickým hráčem. Podle toho, komu slouží a co řeší, jsou pro společnost neškodné, anebo jsou hrozbou. A podle toho, kdo je zrovna u moci, jsou nevládní organizace protivládní, nebo provládní.
Je přirozené, že bohaté sponzory si nezískávají nevládky, ze kterých má užitek společnost, ale ty, ze kterých mají užitek mecenáši. V případě zahraniční politiky je nepsaným pravidlem, že z rozvojové politiky profituje především ten, kdo ji organizuje, a až ve druhé řadě (pokud vůbec) ten, komu je určena. Podobně u nevládek mívá pomoc charakter investice. Investuje se do politického vlivu, se kterým je spojen vliv ekonomický. Činnost neziskových organizací je samozřejmě zištná.
V zemích, které má globální oligarchie pod kontrolou, si nevládní organizace s poslušnými vládami notují. Politickým nevládkám ochotně přispívá na šíření demokracie stát, respektive politikové, kteří si chodí pro noty na stejné velvyslanectví, na které si pro příspěvky chodí nevládní aktivisté. Tak tomu je momentálně u nás. Naproti tomu třeba v Gruzii, kde se politici osmělili říct, že upřednostňují národní zájmy, tedy zájmy svých občanů, před zájmy globálního kapitálu, tedy cizí moci, se nevládní organizace aktivizují coby opoziční úderky.
Z latentního napětí mezi státem a znepřátelenými nevládkami se nakonec stává otevřený konflikt. Jakmile gruzínská vláda definovala protivládní aktivisty americko-ruským termínem „zahraniční agent“, rozzuřila EU a USA. Desítky západních nadací a think-tanků léta lobbují v Gruzii za svobodu a demokracii, což v praxi znamená destabilizování režimu, státní převrat a následnou kolonizaci země nadnárodním kapitálem. Že se v ulicích pléduje za demokracii a nemluví o penězích, nic nemění na tom, že jde o peníze. Vždycky jde o peníze.
U nevládních organizací platí, že za svůj vliv vděčí liberálnímu státu, který se alibisticky vzdává odpovědnosti za chod společnosti. Stát dnes rezignuje na hospodářskou politiku, zavádí předpisy a normy diktované nadnárodními organizacemi, privatizuje všechno, na čem se dá vydělat, a outsourcuje, co se dá. Zdánlivě tak otevírá prostor pro aktivity občanské společnosti, nezávislé na diktátu státu. Ale skutečně jen zdánlivě.
V silně regulovaném prostředí, kde je důkladně definováno, co všechno občan nesmí, se zahraniční sponzoři politických nevládek cítí jako dravá ryba ve vodě. Je-li něco „NGO“ a v názvu to má demokracii anebo bezpečnost, je třeba se mít na pozoru. Určitě jde o svobodu, o peníze a o život. Kde nevládní organizace přerostou státu přes hlavu, znamená to současně prohru občanské společnosti. A kooperace státu se zahraničními agenty znamená, že občan má nad sebou místo jednoho otrokáře dva.