Vyslechnout si druhou stranu je chytřejší, než šířit o druhé straně vlastní názor, říká Ivan Hoffman. Z novinářské praxe má bohužel zkušenost, že většina žurnalistů věří, že má čtenáře nástrahami složitého světa vodit za ruku a vychovávat ho. A to se s touto představou moc neslučuje. Proto velmi oceňuje rozhovor Tuckera Carlsona s Vladimírem Putinem. (parlamentnilisty.cz)
Zásada Audiatur et altera pars, budiž vyslechnuta i druhá strana, pochází z římského práva. Kromě juristů si ji ale osvojili i novináři. V soudním procesu jde u práva obžalovaného na vyjádření o spravedlnost. V žurnalistice jde o objektivitu. Slušná novinařina nechává čtenáře, aby si názor udělal sám.
Právě tuto triviální novinářskou zásadu musí kolega Tucker Carlson vysvětlovat kritikům, kteří jsou znechuceni, že druhá strana dostala slovo, místo aby byla umlčena. Obrovský zájem o rozhovor Carlsona s ruským prezidentem ukázal, že po názorech druhé strany je poptávka. Lidí, které nebolí myslet, je stále hodně a vzácnou možnost vyslechnout druhou stranu oceňují.
Rozhovor je žánr, který nemá jednoznačná pravidla. V privátních médiích platí nevyřčená zásada, že rozhovor je o moderátorovi, showmanovi, kvůli kterému si divák naladí televizi, a host je jenom do počtu. Seriózní zpravodajská média si naopak zakládají na prezentaci důležitých hostů. Přístup k nim je dvojí. V investigativní žurnalistice se novinář snaží hosta nachytat u nečestného jednání, u lži nebo korupce. Rozhovor je konfrontační, novinář útočí, host se brání. Druhou možností je rozhovor, ve kterém se novinář nesnaží z hosta vydolovat, co chce slyšet, ale zajímá ho, co chce host říct.
Představa novináře coby psa, který hlídá demokracii, je v éře korporátních médií naivní. Investigace vychází z politické objednávky, selektivně se vyhýbá tomu, co by poškodilo spřízněné politiky anebo byznys. Není výjimečné, že média rezignují na investigaci a publikují texty lobbistů, které vznikají v PR odděleních firem.
Jestliže se média kloní k jedné straně, riskují a dnes už i ztrácejí důvěryhodnost a sledovanost. Se ztrátou sledovanosti ovšem novináři přicházejí také o nezávislost a končí jako propagandisté. Tucker Carlson se stal populárním poté, co veřejně konstatoval, že se v počátcích své kariéry nechal zmanipulovat politiky, a stal se užitečným (americkým) idiotem. Až díky internetu a nezávislým médiím si může dovolit luxus být v dnešní Americe patriotem a svobodně přemýšlet nahlas.
O jeho rozhovorech, včetně toho posledního s Vladimírem Putinem, platí: Takhle se to dělá. Carlson si s hosty povídá. Neskáče jim do řeči, snaží se porozumět, co mu host říká. Je uchem, skrze které miliony Američanů čerpají informace, které nikdy neslyšeli. Vyslechnout si druhou stranu je chytřejší, než šířit o druhé straně vlastní názor. Ověřil jsem si to ve stovkách rozhlasových diskusí a rozhovorů, které jsem moderoval. A vždy se mi vyplatilo spolehnout se na soudnost posluchače.
Hlavní problém současných médií spočívá v tom, že nereferují, co je důležité, ale co je prioritou editora. Novinář si myslí, že jeho úkolem je vodit tápajícího občana za ruku nástrahami zákeřného světa, poučovat ho, vychovávat. Uvěřil, že formuje veřejné mínění a že je tedy za ně odpovědný. Tajemství úspěchu Tuckera Carlsona je dost možná v tom, že nemá tyto ambice a jenom dělá svou práci.