Donald Trump oklamal svojich voličov presne rovnako ako ukrajinský prezident, keď si ešte písal meno po rusky – Vladimir Zelenskij. Obaja vyhrali voľby preto, že chceli ukončiť vojny. Volodymyr rýchlo zabudol na svoje sľuby, že ruský jazyk nesmie byť potláčaný a už ani jedna matka nesmie plakať za svojím synom. Ukrajinská vojna má už viac ako milión plačúcich matiek. (noveslovo.eu)
Donald Trump v deň po letnom slnovrate spupne ohlásil, že americké bomby dopadli na územie Íránu a lietadlá sa po splnenej misii práve bezpečne vracajú domov. Z prezidenta mieru sa z večera do rána stal prezident vojny, ktorý potreboval získať post, aby pokračoval v programe predchádzajúcich jastrabov. Pravdepodobne verí, tak ako tomu verili jeho vojnoví predchodcovia, že táto vojna bude krátka. Preto stojí za to zopakovať si, čo vo svojej autobiografickej knihe „Služba. Paměti ministra obrany ve válce“ napísal bývalý minister obrany Spojených štátov amerických Robert M. Gates:
O válce
Než jsem se stal ministrem obrany, přihlížel jsem válkám a počínaní těch, kteří v nich bojují, z povzdálí, z kanceláří Bílého domu a CIA. Přečetl jsem však dost knih o historii válek, jejich slávě, bláhovosti i jejich hrůzách. Služba na postu ministra obrany proměnila abstrakci v realitu, dodala původní antiseptické zkušenosti krev a hrůzu. Zblízka jsem přihlížel tomu, jakou cenu mají zmrzačené a ztracené životy.
Za čtyři a půl roku, co jsem byl ministrem obrany, jsem získal několik ponaučení, z nichž pro mne ani jedno nebylo úplně nové. V první řadě to je bytostná nepředvídatelnost války: jakmile jsou vypáleny první výstřely nebo spadnou první bomby, tak Churchillovými slovy strácí politický vůdce nad situaci kontrolu. Prím hrají události. Každá válka podle všeho začíná předpokladem, že bude krátká. Tato představa se téměř vždy ukázala jako mylní. A nejinak tomu bylo i s válkami v Iráku a Afghánistánu, kde po rychlých a úspěšných změnách režimu následovaly dlouhé a krvavé konflikty. Jak se ve světle těchto historických zkušeností může někdo divit, že se naše války v Iráku a Afghánistánu začaly ubírat neočekávaným směrem?
Uvědomil jsem si také, že téměř pokaždé, když zahajujeme nijaké vojenské angažmá – některou z našich válek –, postrádáme jakékoliv hlubší povědomí o povaze nepřátel a o situaci v terénu. Neměli jsme sebemenší představu, jak byl Irák rozvrácený, když jsme do něj vpadli a převzali nad zemi kontrolu. Uniklo nám, že po osmi letech války s Iránem, války v Zálivu s námi a dvanácti letech přísnych sankcí se irácká ekonomika, společnost a infrastruktura nacházely v troskách. Fasáda Saddámova režimu nás uvedla v omyl z hlediska toho, do čeho se pouštíme, stejně jako nás zmátla i s ohledem na vlastnictví zbraní hromadní ničení. Neměli jsme představu o složitosti situace v Afghánistánu – o tamních kmenech, etnických skupinách, o jeho mocenských autoritách, vesnických a provinčních řevnivostech. Naše vyhlídky v obou zemích tedy byly pochmurnejší, než jsme se původně domnívalia a naše počáteční cíle byly nerealistické. Navíc jsme o tom neměli ani tušení. Naše poznatky a zpravodajské informace byly zoufale nedostačující. Šli jme do obou zemí, aniž bychom si byli vědomi, jak málo toho víme.
Uvědomil jsem si také, že žádná země není připravená na své budoucí války. Ministr Rumsfeld se nechal slyšet, že do války se jde s takovou armádou, jakou má člověk právě po ruce. Ministerstvo obrany bylo však nehorázně pomalé při určovaní a zajištění dodávek vybavení, aby se z našich pozemních sil a námořní pěchoty stala armáda, kterou jsme v Afghánistánu a Iraku potřebovali. Tato pomalost, mentalita „práce jako obvykle“, která se hodí pro mírovou dobu, nás stojí lidské životy.
Obvykle si nevybíráme a téměř nikdy nedokážeme přesně předpovědět, jaký druh války napříště povedeme. Vždy mě pobaví, když slyším, jak nějaký vysoký armádní představitel nebo politik vykládá, že ten či onen druh konfliktu už nikdy nepovedeme. Po Vietnamu se naši „experti“ na obranu dušovali, že se už nikdy nebudeme pokoušet potlačit povstání, a nakonec jsme tak učinili jak v Iráku, tak i v Afghánistánu. Nyní je slýcháme říkat totéž. Ti, kteří prohlašují, že se v budoucnu budeme účastnit jen určitého typu války, neberou v potaz naši minulost a zapomínají, že – jak jsem už uvedl – naši protivníci nemají o nic menší možnost volby než naši budoucí prezidenti. Během čtyř desetiletí, která uplynula od války ve Vietnamu, byly naše předpovědi, kde se budeme vojensky angažovat, a to dokonce i v horizontu šesti bezprostředně následujících měsíců, vždy perfektní; ještě nikdy se neukázaly jako pravdivé, ani na Grenadě, ani na Haiti, v Panamě, v Líbyi (dvakrát), v Iráku (dvakrát), v Afghánistánu, na Balkáně či v Somálsku. V otázce předvídání budoucích konfliktů – o jaký typ boje se bude jednat a co všechno k němu budeme potřebovat – se musíme naučit větší pokoře.
Války, jak jsem snad jíž dostatečně nastínil, je mnohem snadnejší začít, než se z nich posléze vymotat. Ti, kteří se ptají na únikové strategie nebo na to, co se stane, když se naše předpoklady nepotvrdí, jsou jen málokdy vítaní u konferenčního stolu, kde horké hlavy argumentují pro vojensky zásah, tak tomu bylo, když volaly po invazi do Iráku, po intervenci v Libyi a Sýrii, nebo po bombardování iránských jaderných zařízení. Námitky protivojenskému zásahu se téměř nikdy netýkají toho, jestli na to máme prostředky; ale zpravidla jen jestli je to moudré rozhodnutí. To ostatně výstižně vyjádřil Petraeus v raných fázích irácké kampaně, když se zeptal: „Řekněte mi, jak to má skončit.“ Tato otázka až příliš často není vůbec kladena, natož pak, aby se na ni někdo ráčil odpovědět.
***
Až príliš mnoho ideologů volá po nasazení americké armády jako po první variantě, namísto aby je chápalo jako krajní řešení problémů. Zleva je coby ospravedlnění vojenských intervencí v Libyi, Sýrii a Súdánu i jinde uváděna „odpovědnost chránit“ (koncept mezinárodního práva „Responsibility to Protect — pozn. překl.). Zprava je neochota nasadit vojenskou sílu v Libyi, Sýrii či Iránu pokládána za projev rezignace na americkou vůdčí roli a za symptom „měkké“ zahraniční politiky. Hlavní osa Obamovy politiky ve vztahu k Asii byla formulovaná téměř výlučné ve vojenských termínech, a nikoliv v kontextu ekonomických a politických priorit. Zbytek světa tak vnímá Ameriku převážně jako militaristickou zemi, až příliš ochotnou vyslat letadla, řízené střely s plochou dráhou letu a ozbrojené bezpilotní letouny hluboko do vnitrozemí suverénních zemí a regiónů, které se potýkají s chaosem.
***
Ve své první knize z roku 1996 jsem navzdory obecnému mínění napsal, že ve Washingtonu ty nejmírumilovnější holubice nosí výložky. Představitelé naši armády totiž na vlastní oči viděli, jaká je cena války a jak je válka nepředvídatelná a až příliš často vystavovali své vojáky smrtelnému ohrožení, aby uskutečňovali špatně definovaná nebo nerealistická zadaní prezidenta, jimž se dostávala jen chabá politická podpora, která se posléze, když to nešlo hladce nebo se konflikt táhl, vypařila. Tak tomu bylo v případě naší „nezbytné války“ v Afghánistánu.
Z války si lze vzít ještě jedno, úplné poslední ponaučení, na něž až příliš často zapomínáme. Jsme totiž okouzleni moderními technologiemi a vším, co mohou dokázat díky pokroku v oblasti přesnosti, využití senzorů, informací a satelitní technologie. V Nevadě někdo stiskne tlačítko a o pár vteřin později v Mosulu vyletí do povětří malé nákladní vozidlo. Bomba zničí dům napravo, jenž byl cílem útoku, a ponechá netknutou budovu stojící vlevo. Z války se v očích až příliš mnoha lidí včetně bezpečnostních „expertů“, členů Kongresu, představitelů exekutivy, jakož i americké veřejnosti stala arkádová videohra či akční film. Je zbavená krve, bolesti a zápachu. Jak jsem však v září 2008 uvedl před armádním publikem na půdě Národní univerzity obrany, válka je „nevyhnutelné tragický, neefektivní a nejistý podnik“. Varoval jsem, aby hleděli skepticky na systémovou analýzu, počítačové modely, teorie her nebo doktríny, které svědčí o opaku. „Dívejte se s rezervou,“ pokračoval jsem, „na idealizované, triumfalistické či etnocentrické předpovědi budoucích konfliktů, které se pokoušejí postavit na hlavu neměnné principy války, kdy je nepřítel zabit, ale životy našich vojáků a nevinných civilistu jsou ušetřeny, kdy mohou být naši protivníci vyděšeni, šokováni nebo ohromeni tak, že se vzdají namísto toho, aby museli být stíháni kopec od kopce, dům od domu, blok od bloku!“ Citoval jsem generála Williama T. Shermana, že „jakýkoliv pokus o snadnou a bezpečnou válku skončí ponížením a katastrofou“. A skončil jsem varováním generála „Vinegar Joe“ Stilwella, že „ať už válka začne jakkoliv, končí vždy v blátě. Musí být vybojována v poli. Neexistují zázračná řešení ani laciné triky.“
Citované: Robert M. Gates: Služba. Paměti ministra obrany ve válce, Host – vydavatelství, s. r. o, Preklad Radovan Baroš, 630 strán, (597 – 600)
Prečítala Gabriela Rothmayerová