Blíží se návrat do školních lavic, začátek školního roku. Bude se v něm, mimo jiné, opět mluvit o konci známkování, o tom jakým jsou známky ve školách přežitkem, jak děti stresují atd. Včera na toto téma přinesl článek v podobném duchu jeden z velkých deníků. (institutvk.cz)
Rovnost přístupu ke vzdělání, jaká panuje v našem školství, zkrátka ještě nezaručuje rovnost výsledků, je třeba postoupit dál. Lidé jsou různě vybaveni talentem, inteligencí, jsou rozdílně pilní a disciplinovaní atd., a tak se i výsledky vzdělávání mezi jednotlivci liší. Ale rovnost, ta musí být prosazena za každou cenu. Ani inkluzi se nepodařilo dostatečně nivelizovat výsledky vzdělávání, pozvednout slabší a degradovat šikovnější. Nepodařilo se zlomit jejich motivaci. Vzájemné rozdíly se mezi studenty stále viditelně projevují ve známkách. Tak někoho moudrého napadlo, že když by se ty známky, zjevné symboly úspěchu a neúspěchu, odstranily, šlo by to možná snáz. To bude asi ta slavná „znalostní ekonomika“. Ještěže už mám školu za sebou.
Boj proti známkám podporují i různí pologramotní influenceři a rapeři na sociálních sítích. Ti na konci školního roku se sledujícími (dětmi, ze kterých žijí) sdíleli příběhy o svých školních „úspěších“. Dominantní tóninou bylo sdělení ve stylu: „propadal jsem ze tří předmětů a podívejte se, jak dnes žiju, známky a škola neznamenají vůbec nic…“ Jistě, pro jednotky procent nebo snad promile jedinců škola opravdu nic neznamená a prosadí se a dosáhnou jisté materiální úrovně života (což ještě neříká nic o jeho hodnotě) třeba i navzdory své nevzdělatelnosti. Pro většinu ostatních jsou ale vzdělání i výsledky jaké v průběhu vzdělávacího procesu dosáhnou, po zbytek života naopak velmi důležité. Postupná degradace vzdělávání pak nejvíce ovlivňuje ty nejzranitelnější, kteří by se díky němu v sociálním žebříčku mohli posunout výš. Ne každý totiž bude raper nebo influencer.
Komentátor Jan Palička na svém „X“ k výročí srpnové okupace napsal, že „před 55 lety přijelo do Československa 6300 tanků … což je asi o 2000 méně než o kolik tanků přišli Rusáci za rok a půl jejich války na Ukrajině.“ Opravdu přišlo Rusko o 8300 tanků? A kde se taková čísla dají najít? Tolik ruských ztrát neuvádí snad ani oficiální ukrajinská vojenská propaganda. Je to jen chyba, nebo absence jakékoli snahy o získávání nezávislých a realistických informací o konfliktu? A opravdu nám v něčem takové papouškování a dokonce nadsazování propagandy jedné nebo druhé strany konfliktu může pomoct? Podstatnější byla ale druhá část Paličkova sdělení. „Nám se tehdy takové pomoci [jako dnes Ukrajině] nedostalo, historicky to bohužel ani nebylo úplně možné…“ Na to lze říci jediné. Díky Bohu za to. Nejspíš by tady řada z nás totiž dnes nebyla.
Večer se přidám mezi miliony lidí, kteří v kinech už zhlédli jeden ze dvou letních filmových trháku tohoto roku. Jdu na Oppenheimera. Nechci mít žádná očekávání, protože zahraniční filmová produkce posledních let je tragická, o té domácí snad nemá cenu ani psát. Těm co zažili tuzemská i evropská filmová šedesátá léta se současní tvůrci asi těžko zavděčí, to je jasné. Ale pro nás ostatní, je každá pozitivní filmová zpráva dobrá. A lidé, jejichž úsudku docela důvěřuji, o filmu mluví pozitivně, proto se mírně těším. Ale to jsou vše apriorní soudy, uvidíme.
Vynálezem atomové zbraně svět vstoupil do jaderného věku a navždy se tím změnil. Nejde o samotnou kapitulaci Japonska, o to, zda ji způsobily dva americké výbuchy, nebo až reálný vstup SSSR do konfliktu na dálnovýchodní frontě. Ostatně japonský ministr války Korečika Anami po bombardování Hirošimy prohlásil: „Nebylo by pro celý tento národ skvělé být zničen jako krásná květina?“ Jaderné zbraně jsou významnou pojistkou před válkou skutečně velkého rozsahu teprve v okamžiku, když je vlastní a proti sobě jimi vzájemně míří velmoci, které by jinak měly pokušení použít je k dosažení svých cílů jako první. Z tohoto hlediska bylo rozšíření jejich vlastnictví na obě strany studené války klíčové.
Dnes se možné užití jaderné zbraně v konfliktu na Ukrajině jednou stranou názorového spektra velmi nezodpovědně bagatelizuje. Jistá část komentátorů (a bohužel i politiků) má tuto otázku „vyřešenou“. S jejich použitím zkrátka nepočítají a chovají se, jakoby tyto zbraně v ruských rukou neexistovaly. Hrozbu použití atomové zbraně se rozhodli ignorovat (podobně jako předtím ignorovali všechny ruské „červené čáry“) a každého zdrženlivějšího člověka obávajícího se eskalace konfliktu tímto směrem šmahem patřičně onálepkují. Na otázku proč by Rusko tyto zbraně v okamžiku, kdy by čelilo fatální porážce ohrožující stabilitu režimu, nepoužilo, ale nikdo smysluplné odpovědi nedává.
Úkolem zodpovědných politiků by ale mělo být myslet i nemyslitelné.